Neděle 29.7.2018

Čtení 2Král 4,38-44 a Jan 6,1-13

 

 

Z dnešních biblických čtení jsme slyšeli hned dvě vyprávění o zázračném nasycení. To novozákonní je známé; to starozákonní méně. Prorok Elíša podělí několika chleby sto mužů v Gilgálu. A Ježíš pak dokonce nasytí pět tisíc na břehu Tiberiadského jezera. Trochu to připomíná klasickou českou lidovou pohádku Hrnečku vař, kterou známe od Karla Jaromíra Erbena. Chudá dívka od kouzelné babičky v lese získá zázračný hrneček, který po vyřčení správného hesla ochotně vaří kaši v neomezeném množství. Její matce se to ovšem pak druhého dne poněkud vymkne z ruky a hrneček začne škodit.

 

Prorok Elíša přichází do bájného izraelského Gilgálu v době hladomoru. V tamním patrně teologickém učilišti v té době živoří proročtí studenti – sto žáků. Z toho samozřejmě dnešnímu čtenáři může vyplynout nepříjemná otázka – Jak je to možné? Proč Hospodin nechá strádat hladem svůj vyvolený národ včetně budoucích služebníků Božích?

 

Vysvětlit hladomor se dá dvojím přirozeným způsobem, přičemž otázku Božího angažmá ve prospěch jeho lidu zatím necháme stranou. Odpověď na ní vyplyne sama, dá-li Bůh. To první zdůvodnění nám může být srozumitelné právě teď, v době sucha a vlny veder. Pokud v zemi zaslíbené koncem zimy neprší, přijde neúroda zcela zákonitě. Zavlažovací kanály tehdy neexistovaly a dovážet potraviny odněkud kamiónem možné nebylo.

 

Druhý důvod hladu v zemi nám může být srozumitelný právě tak. Řeknu to stručně: špatná politická situace. V Izraeli je právě u moci achabovská dynastie – nábožensky viděno: ta vůbec nejhorší v celých jeho dějinách. Po nechvalně známém králi Achabovi nastoupil na trůn jeho syn Achazjáš. O něm se píše, že sloužil Baalovi a klaněl se mu a urážel Hospodina… všechno konal jako jeho otec. Elíša mu pravdivě a odvážně prorokoval smrt. Tím se to ovšem nevyřešilo, pak se stal králem další Achabovec, Jóram. Války se sousedními Moábci a Aramejci se táhly, konce to nebralo, zem byla vyjedená.

 

Sečteno a podtrženo – Izraeli hrozí, že přes veškeré snažení Eliáše a jeho nástupce Elíši brzy přestane být tím, čím být má – totiž lidem Božím.

 

Taková je tedy chvíle Elíšova návratu do Gilgálu, do tajemné svatyně tvořené dvanácti kameny uspořádanými v kruhovém půdorysu. Elíšovi je jasné, že s vyhládlými prorockými žáky mnoho nepořídí, proto dává vařit polévku ve velkém hrnci. Tady se dostáváme k problému – z čeho měl být tento nouzový pokrm uvařen a co se nakonec do hrnce dostalo. Elíša myslí na jakési zeliny, snad nějaký planý tuřín, z jakého by se improvizovaný pokrm zhotovit dal.   Kuchař ve své neznalosti ovšem kromě toho do hrnce přidá ještě něco dalšího – jakési polní tykve. Odborníci si lámou hlavu, oč by se mohlo jednat. Možná to byla kolokvinta obecná, která má pěkné žluté plody, něco jako malé melouny. Je to ovšem rostlina jedovatá, odporně hořká a silně projímavá. Kdo by z hladu něco takového jedl, skutečně se do blízkosti smrti dostane.

 

Elíša musí zasáhnout, musí zachránit situaci a svou snahu postavit prorocké žáky na nohy dotáhnout. Učiní to způsobem vpravdě magickým – do hrnce nasype mouku. Samozřejmě. Obyčejná mouka žádný protijed není. Ale v případě proroka, muže Božího, obyčejná mouka zafunguje skvěle. Prorokovým prostřednictvím do dění v zuboženém Izraeli zasáhne Hospodin sám. Polévka je zachráněna.

 

Čímž není mimořádným jevům ve staroslavném Gilgálu zdaleka konec. Příběh pokračuje. Potom přišel jakýsi muž z Baal-šališi a přinesl muži Božímu… dvacet ječných chlebů. To je ovšem velká věc. V době hladu se takové množství chleba vyvažuje zlatem! Elíšovi by ty chleby pro jeho osobní potřebu vystačily na týden. A navíc – nečekaný dárce přichází z území tradičně pohanského: Baal-šališ! Odtud záchranu v Izraeli rozhodně nikdo nečekal. A přece se to stalo, navzdory očekávání se Boží milosrdenství přece jen projevilo tímto překvapujícím způsobem!

 

Evangelista Jan i pisatel Druhé královské shodně uvádějí, o jaký konkrétní chléb v daných vyprávěních jde. O pět, případně dvacet ječných chlebů. Tedy o chléb nikoli luxusní pšeničný, ani chléb běžný žitný, nýbrž ten tehdy nejlacinější, ječný. Chléb v Římě považovaný za naprosto podřadný, „chléb otroků“. Ostatně dodnes se u nás v Evropě ječmen užívá maximálně pro přípravu piva, nikoli chleba. Ale šlo by to. Ječmen je bohatý na vitamín B, má více vlákniny a vykazuje antioxidační účinky. Což alespoň tvrdí bakalářská práce jedné studentky Univerzity Tomáše Bati ze Zlína. Tématem její práce jsou současné možnosti pečení ječného chleba. Dokonce studentka tento chléb v několika variantách upekla a dobrovolníci ho pak ochutnávali a hodnotili. V několika kritériích ječný chléb docela obstál – dobře vypadal, voněl a byl příjemně vláčný. Zaostal v jedné jediné, bohužel velmi důležité kategorii – totiž v chuti. Většině degustátorů prostě nechutnal, chuť ječmene se jim zdála nepříjemná.

 

Proročtí žáci v Gilgálu a zástupy posluchačů u jezera Tiberiadského ve své nouzi ovšem vzali zavděk s tím, co dostali. Jedli a nasytili se. My ale víme svoje – žádné gurmánské orgie to tehdy rozhodně nebyly.

 

V příběhu Elíšově ani v příběhu Ježíšově není vysvětleno, že tak malé výchozí množství chleba nasytilo výsledně tolik lidí, a ještě zbylo. Zázrak rozmnožení chlebů Písmo nijak racionálně nepopisuje. Prostě se to stalo. Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdílel sedícím. Jedna věc je ovšem jistá a o ni tady jde. Hospodin se svého trpícího lidu zastává a nedá mu zahynout. Způsobem, který je pro něj typický. Není tu žádný „hrneček vař“. Místo něj tu máme neznámého ale ochotného dárce z Baal-šališi. Máme tu také proroka Elíšu, který si darovaný chléb nenechává pro sebe ale soucitně se dělí s ostatními. Máme tu Ježíše, který se slitovává nad hladovými zástupy a který je ochoten za jejich spásu dát i svůj život.

 

Ale když dva dělají totéž, není to totéž. Prorok Elíša se v průběhu času stále víc a víc bude blížit roli náboženského politického radikála, možná dokonce teroristy. Svůj nesmiřitelný a lítý boj s vládnoucími vrstvami zpohanštělého Izraele nakonec dotáhne až do vítězného konce. Bude to však konec hořký, potečou při něm potoky krve – a rod krále Achaba bude důsledně vymýcen do posledního muže. Ošklivou smrtí sejde ze světa i stařičká královna Jezábel. Na trůn Elíša uvede nového krále podle svého gusta.

Ježíš svého cíle nakonec dosáhne také. Způsobem ovšem zcela opačným a Elíšovi nepodobným.

 

mpl