Archiv kázání

5. neděle postní – 29.3.2020

Jan 11,1–44

Všemohoucí, věčný Bože, tvůj Syn přišel na svět,

aby nás osvobodil od hříchu a smrti.

Vdechni nám sílu svého Ducha,

nás pozvedla k novému životu v Kristu

a abychom sloužili ve svatosti a spravedlnosti

po všechny naše dny,

skrze něho, našeho Pána, který v jednotě Ducha svatého

s tebou žije a kraluje po všechny věky věků.

Byl nemocen jeden člověk. Těmito slovy začíná dnešní evangelijní čtení. Byl nemocen jeden člověk. Každý z nás už byl někdy nemocen. Ledaskdo z nás možná i docela vážně. A každý z nás zcela jistě zná někoho dlouhodobě nebo těžce nemocného. Ve chvíli, kdy jsem připravoval toto kázání, tedy v sobotu dopoledne, statistika hlásila v naší zemi 2.422 nakažených koronavirovou nákazou. Devět pacientů této nové a stále ještě neznámé nemoci již podlehlo. Teď, v neděli ráno, jsou tato smutná čísla ještě vyšší.

A přitom se blíží Velikonoce. Příští neděle už bude Květná. Nevíme, jak tyto největší křesťanské svátky budeme slavit. Zda se o to pokusíme v našich domácnostech. Nebo zda přece jen něco vymyslíme, byť naprosto nouzově, také u nás v kostele. To, co však víme, je poselství Velikonoc. Dalo by se stručně a jasně vyjádřit slovy, která řekl Ježíš Lazarově sestře, Martě:

Já jsem vzkříšení i život.

Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.

Na velikonoční neděli si připomeneme, že Ježíš vstal z mrtvých. Na Velký pátek ovšem znovu prožijeme, že zemřel. Nikoli spokojeně, stár a sytý let, jak se píše o zbožných lidech ve Starém zákoně, ale na kříži. Dojde na to, čeho se báli učedníci, když se jim nechtělo navštívit zesnulého Lazara: Mistře, není to dávno, co tě Židé chtěli kamenovat, a zase tam chceš jít?

A tehdy jim Ježíš řekl přímo: Lazar umřel.

Bratr Marie a Marty byl nemocný. Asi dost těžce. Jeho sestry předem tuší, že to není dobré. Proto už s předstihem posílají vzkaz Ježíšovi, že Lazar onemocněl. Když se tato zpráva k Ježíšovi po dvou dnech dostane, je už pozdě. Lazar je tou dobou už mrtvý, a spěchat není kam.

Když řádí nemoci a když lidé umírají předčasně, jejich blízké to vždycky hluboce zasáhne. Naše čtení z 11. kapitoly Janova evangelia je právě proto plné nářku. Pláčou Lazarovy sestry, lkají truchlící přátelé, kteří přišli z Jeruzaléma. Pláče i Ježíš. Vždyť, jak jsme slyšeli, on Martu, její sestru i Lazara miloval.

Je to skličující ale bývá tomu tak, že vedle truchlení se v takových situacích najde prostor také pro výčitky. Kolikrát jsme již slyšeli podezření, zda v tom či onom případě nepochybila nemocnice, nějaký lékař nebo ošetřující personál. Přemýšlíme, že to prostě není možné, že někdo něco musel přece zanedbat a měl by za to nést odpovědnost. Zvláště u Lazarovy sestry Marie je to zřetelné. Při setkání s Ježíšem milovanému Pánu vmete do tváře: Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.

Stejné pochybnosti a výčitky se objevují také u smutečních hostů, kteří zaplnili Lazarův dům: Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?

Mám teď na mysli asi nejčastěji užívaný argument proti křesťanské víře, jaký můžeme slýchat z úst ateistů: Jak můžete věřit v Boha, který dopouští, aby trpěli a na všelijaké nemoci a tragické nehody umírali naprosto nevinní lidé? Proč jim Bůh nepomohl? Vždyť o něm říkáte, že je dobrý, že miluje své stvoření a že je všemohoucí!

Jedenáctá kapitola Janova evangelia tuhle trpkou námitku připouští. Ano, je to tak. Lidé umírají, a to nejen ti zlí, kterým to jako spravedlivý trest docela přejeme, ale i ti dobří, kteří si něco takového vůbec nezaslouží. To je případ také Lazara, Ježíšova milovaného přítele, životní opory svých sester, s nimiž bydlel v jednom domě. Jeho tragédii nikdo nezabránil. A nikdo nezabránil ani smrti nevinného Beránka Božího. Řečeno s Žalmistou: Bože můj, proč jsi mne opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám.

Tohle všecko je zapotřebí vzít na vědomí a netvářit se rádoby zbožně, že o tom nevíme a vědět ani nechceme. Jinak pověděno: jsme-li dospělí ve víře, dobře víme, že naše naděje, kterou v odvaze Ducha svatého vkládáme v Boha a v jeho Syna, neumí zabránit tomu, aby se nám a našim blízkým nikdy nic zlého nestalo, abychom se nikdy nenakazili a nezemřeli. Zkrátka a dobře Jan 11 je docela drsné čtení o bolesti, nemoci, smrti a zármutku; a tak ji máme přijmout a nepřikrašlovat.

Vedle Lazara, o kterém se vlastně mnoho nedovídáme (jakkoli o něm uslyšíme ještě v následující 12. kapitole), je nesporně hlavní hrdinkou celého vyprávění jeho starší sestra, Marta. Skoro se zdá, jakoby její pošramocenou pověst chtěl čtvrtý evangelista v našich očích rehabilitovat. Není pochyb o tom, že Jan chce Martu ukázat jako ženu velké víry a trpělivé věrnosti.

Marta přitom zůstává člověkem z masa a kostí, kterého vidíme nepřikrášleně takového, jaký je, i s jeho slabostmi a chybami. Všichni si přece pamatujeme, že Marta uměla i hubovat a stěžovat si na Marii, když jí onehdy nepomohla s obsluhou hostů. Teď ovšem vidíme tutéž Martu ve zcela novém světle.

Jistěže je po nečekaném skonu svého bratra zarmoucená a znejistěná. Možná dokonce otřesená v dosavadní jistotě své víry. Poslala přece svému milovanému Pánu naléhavý vzkaz, kde prosila za bratrovu záchranu. Doufala, že Boží Syn přijde na pomoc bez jakéhokoli otálení. Myslela, že Lazar zůstane naživu, že zázraky se dějí. Jenomže Ježíš se svými učedníky do Betánie přichází až když je všechno ztraceno. Lazar už čtvrtého dne leží v hrobě.

Není divu, že Marta je zdrcená. Není divu, že Ježíšovi řekne totéž, co Marie: Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. I my jsme takoví. Věříme a víra je nám oporou. Chodíme do kostela a shromáždění věřících nám přinášejí radost. Čteme Bibli a slovo Boží bereme se vší vážností. A přece se i nám stává to, co Martě. Situace se nevyvíjí podle našich představ a přání. Zdá se nám, že Bůh naše prosby neslyší. Začínáme kolísat a pochybovat a ptát se, jak to tedy vlastně všechno je a zda nemají pravdu ti, kteří říkají „Bůh tu není“. Nejsme lepší než Marta a Marta není lepší než my.

A přece právě tahle Marta přes to přese všechno umí vyznat víru tak, jak v Bibli už skoro nikdo jiný:

Pane, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš,

Syn Boží, který má přijít na svět.

Věří Marta tomu, co říká doopravdy? Nebo jen mechanicky odříkává své Krédo, jako kolikrát říkáme Vyznání víry i my? Při bohoslužbách to tak obvykle bývá, že po kázání přichází Vyznání víry a všichni zúčastnění poslušně odříkávají, co se kdysi naučili nazpaměť: Věřím v Boha Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země…

Marta je jaká je. Ježíš ji miluje a její možná kolísající víru jí odpouští. Bere Martu s sebou k Lazarovu hrobu.

A tam Marta uvidí, co my zde na zemi asi nikdy, leda až v ten den, kdy přijde Mesiáš. Náhrobní kámen Lazarova hrobu je odstraněn. Ježíš se modlí a děkuje svému Otci, že jej vyslyšel. A pak už Marta spolu s ostatními přítomnými slyší mocný Ježíšův hlas: Lazare, pojď ven!