Archiv kázání

Neděle 16.2.2020

Dt 30,11–20; Mt 5,21–24

Slyšeli jsme dvě silná biblická čtení spojená se dvěma silnými muži: s Mojžíšem a s Ježíšem.

Mojžíš se plně soustředí na vztah k Bohu. Shromážděným Izraelcům kdesi na kraji moábské pouště tlumočí slovo Boží: Což já přikazuji tobě dnes, abys miloval Hospodina Boha svého, chodě po cestách jeho a ostříhaje přikázání jeho.

Ježíš ve svém Horském kázání oproti tomu hovoří o vztahu k bližnímu: Prvé smiř se s bratrem svým, a potom přijda, obětuj dar svůj. Jinak pověděno, pro Ježíše je naše ochota smířit se s druhým člověkem podmínkou bohoslužby.

Každý z nás, kdo někdy zažil katolickou mši, si jistě všiml působivého vyznání vin, které je umístěno do její vstupní části. Naši římští bratři a setry se kajícně bijí v prsa a nahlas říkají: Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším, myšlením, slovy i skutky a nekonám, co mám konat. Je to má vina, má veliká vina.

Mně se na tom líbí to vnímání hříchu ve třech jeho podobách: skutky – slova – myšlení. Hřešíme nejen tím, že něco děláme, ale i říkáme nebo na cosi jen myslíme a plánujeme to.

Ježíš když mluví o hříchu se vrací k Desateru jako k něčemu starobylému: Slyšeli jste, že říkáno jest starým. Což ovšem v Bibli není špatně. To, že je něco staré, znamená, že je to kvalitní, časem prověřené a důvěryhodné. Což platí o přikázání Nezabiješ také. Bohužel. Člověk by si skoro řekl, že v naší civilizované společnosti se už vraždit nebude, že se to nějak vyřeší vylepšenou rodinnou, sociální a školní péčí. Ale chyba lávky. S překvapením jsem nedávno v rozhlase slyšel, že počet vražd v naší zemi opět roste, a to nikoliv málo.

A na Slovensku? Tam se už několik týdnů řeší takzvaná kauza Kuciak – Kušnírová. Jak víme z toho, co s k nám dostalo přes zdi speciálního soudu v Pezinku, vrah Marček si počkal na známého investigativního novináře na dvoře jeho domu a pak ho chladnokrevně zastřelil ranou z blízka, následně i jeho naprosto nevinnou přítelkyni. Nemyslel při tom na posvátnost života mladého muže a mladé ženy, které vůbec neznal a nikdy se s nimi před tím osobně nesetkal. Myslel jen na technické provedení svého činu, na vlastní bezpečnost a možná i na těch mizerných dvacet tisíc eur, které měl za to slíbené. A tak si říkám: Co je to za člověka? Co mu asi říkali jeho rodiče, když byl malý? Co ho učili ve škole? A v kostele nikdy nebyl, když pan farář mluvil o nejdůležitějším přikázání druhé desky Desatera?

Jenomže, jak se u slovenského soudu rychle ukázalo také, úkladná vražda nevnikne jen tak, z čista jasna. Musí ji někdo vymyslet, naplánovat, logisticky připravit. Jistému velice vlivnému podnikateli vadilo, že se o něm a o jeho zločinných aktivitách píše v novinách.

Tak přesně o tom mluví Ježíš, když říká: Pakli by kdo zabil, povinen trpěti soud.

Tedy zlý čin a zlá myšlenka. A co takové pouhé slovo? Může ublížit také? Má cenu se tím, co lidé říkají o druhých s nenávistí v hlase, vůbec zabývat? Mají nějakou skutečnou moc všechny ty urážky, pomluvy a falešné zprávy, které se šíří na internetu a na sociálních sítích rychlostí blesku? Jistěže ano. Hanlivě a křivě mluvit či psát o svých bližních je velice zraňující a velice nebezpečné.

Nic nového pod sluncem. Ježíš zmiňuje dvě nadávky své doby. Slovo racha obviňuje člověka z toho, že je hloupý, že nic neumí a ničemu nerozumí. Prostě idiot, kterému by se nemělo do ruky svěřit ani koště nebo lopata. Podřadná lidská bytost, která by měla být odstraněna slušným lidem z dohledu. Primitiv tmavší barvy kůže, který se má vrátit tam, odkud přišel.

Druhá nadávka – blázne – kupodivu neoznačuje člověka mdlého rozumu, nýbrž v Bibli spíše někoho, kdo se rouhá Bohu. Tento biblický blázen je nebezpečný rozvraceč, který podrývá dobré mravy. Tím hůř, je-li inteligentní a naší rasy. Je to pražská kavárna. Sousloví, které do světa nedostal jako první náš pan prezident, nýbrž už protektorátní nacisté.

Ježíš je v této oblasti velmi přísný. Lidem, kteří ubližují slovními útoky, na veřejnosti urážejí a pomlouvají, podle něj hrozí přísný trest pekelného ohně.

Nenávidět bližního, nadávat mu či dokonce plánovat jeho zabití – to předpokládá absolutní bohorovnost pachatele. Podle něj Bůh prostě není. Bohem je on sám, on rozhoduje o životě a smrti druhých lidí, které nahlíží jako sobě podřadné. Jinak pověděno: ochrana života, majetku a cti našich bližních stojí v souvislosti s poslušností Hospodinu. S tím, zda ho vyznáváme jako svého Boha, který je Pán a ochránce nejen nás samotných ale také našich bližních.

Právě na Boha, na lásku k němu a na poslušnost jeho slovu se Mojžíš soustředí v posledním kázání svého života. Jak jsme slyšeli v dnešním vstupním čtení. Mojžíš ví, že už brzo zemře, že musí předat svůj úřad Jozuovi. Proto lidu izraelskému vyřizuje od Hospodina jako svou závěť to nejdůležitější – výzvu k milování Boha.

Je to zvláštní věc, jak snadno přijímáme různé pověry, stereotypy a předsudky. Jedním takovým je mýtus, že dobře už bylo. Že generace před námi byly pravdivější a poctivější než my. Že lidé více věřili v Boha. Když se podíváme na Izrael po jeho čtyřicetiletém duchovním cvičení na poušti, moc to nesedí. Na konci Pěti knih Mojžíšových to skoro vypadá, že pokud jim něco dost chybí, tak je to právě víra. Jinak pověděno, sklon k neposlušnosti a lhostejnosti vůči Bohu máme my lidé snad vrozený a nikdy s ním nebudeme zcela vypořádáni.

To, co jsme slyšeli v dnešním dlouhém čtení z 30. kapitoly Páté knihy Mojžíšovy, je vlastně komentář k jedinému docela krátkému přikázání. A to zní takto: Přikazuji tobě dnes, abys miloval Hospodina Boha svého, chodě po cestách jeho a ostříhaje přikázání jeho.

Mojžíš, podobně jako Ježíš později, k tomuto přikázání připojuje jakoby trestnou doložku, varování. Pokud nebudete milovat Hospodina a pokud se nebudete řídit jeho slovem, jistotně zahynete.

Ale máme tu i druhou stranu téže mince, totiž zaslíbení. Milovat Hospodina vede k dobrému. Směřuje unavené poutníky do oázy Božího požehnání. Což zde znamená k naplněnému životu v dobré a bezpečné zemi.

Co říká Mojžíš o lásce k Bohu a co Ježíš o usmíření s bližním, to nejsou alternativy. To patří k sobě jako rub a líc. Milovat Boha a milovat bližního, to je ten nejdůležitější lidský úkol. Jakkoli to není úplně totéž. Je zřejmé že Bohu patří naše poslušnost a našim bližním pak nelimitovaná ochota smiřovat se a vycházet si vzájemně vstříc. A to i když víme, že lidé kolem nás nejsou žádné beránci, že jsou hříšníci – stejně jako my.

Nic komplikovaného. Nic co by se s pomocí Ducha svatého nedalo udělat.