Archiv kázání

Neděle Rogate (17.5.2020)

1Královská 18,41-46; Mt 6,7-13

Slyšeli jsme dnes dvě biblická čtení, obě spojená tématem modlitby. Shodou okolností se vzájemně podobají také místem, kde se odehrávají. Prorok Eliáš za značně dramatických okolností se modlí za déšť na hoře Karmel. Ježíš pak učí své posluchače modlit se – modlit se Otčenáš – v rámci svého Kázaní na hoře. Jméno hory neznáme. Okolnosti odhadujeme jako klidné, jak už to na přednáškách bývá.

Martin Luther v jedné ze svých knih napsal, že správná modlitba je ta, která vyvěrá z naprosté nutnosti. A že se dá přirovnat k prosbě sedláka, který jde o něco důležitého požádat vrchnost na zámek. Takový žadatel se neodváží za knížepánem jen tak pro nic za nic, ale má důvod. Co řekne, si předem rozmyslí. Je mu jasné, že bude muset mluvit zřetelně a stručně a že se přitom musí chovat tiše a s pokorou. Prozíravě se připraví i na to, že jeho žádost přijata nebude. Nebo že případně bude vyřízena nějak jinak a že se s tím bude muset smířit. Nicméně, stojí mu to za to, šance na úspěch tady existuje a je dobré to zkusit.

Tuhle historku jsem nedávno převyprávěl jedné paní, která mi řekla: „Já nejsem věřící, já se modlím jen když je mi zle a něco potřebuju“. Podle Martina Luthera ovšem přesně takhle vypadá pravá víra a vhodná chvíle k modlitbě. Když něco potřebujeme, něco od Boha chceme, když se ho dovoláváme jako toho, kdo je nad námi a s námi; a kdo může zasahovat do našich osudů; zvláště když jde o něco docela vážného.

O vážnou věc jde také na hoře Karmel. O nic menšího než o samotnou duchovní existenci Izraele. Izrael buď slouží Hospodinu, a obstojí, nebo slouží něčemu jinému a zahyne, protože ztratí důvod a smysl své existence. Prorok Eliáš zůstává sám a proti němu stojí čtyři sta padesát proroků Baalových a čtyři sta proroků Ašéřiných. Toho prvního boha měl rád nechvalně známý král Achab a toho druhého ctila jeho neméně proslavená manželka, královna Jezábel. Někteří si možná vzpomenete, jak to tam tehdy dopadlo. Pohanští proroci jsou zničeni, ve svatém boji na celé čáře zvítězí Eliáš.

Jenomže, v souvislosti s tím vším, v souvislosti s pohanskou a v jádru tedy špatnou politikou královského domu, v zemi Izraelské už tři roky neprší. Achabova říše se podvrací hladomorem. Ne kvůli Eliášovi ale kvůli Achabovi.

Celkem dobře si umíme představit, co by se asi stalo s naší krajinou, kdyby vůbec nepršelo. V Izraeli je to horší, mají méně řek, méně rybníků a více horka. Na prosbu Eliášovu má sucho skončit, má přijít déšť, a to déšť vydatný. Jenomže, když prorok na Karmelu pokleká, a když se modlí, dlouho se nic neděje. Jeho žák pozorně hledí k moři a podává zprávu svému učiteli: Nic tam není. Eliáš o to nedbá a modlí se dál a znovu a znovu – celkem sedmkrát žádá svého učedníka o tutéž službu. A teprve pak se zjistí, že z moře vystupuje mráček malý jako lidská dlaň. V tu chvíli už prorok na nic nečeká a vysílá učedníka, aby vyřídil Achabovi naléhavé varování. Liják je tady, král se neprodleně musí ukrýt do bezpečí, aby ho to nespláchlo, aby se neutopil.

Tady si možná někdo řekne: Kéž bychom i my „uměli“ takovou modlitbu, prosbu o déšť, jakou znal Eliáš. U nás je to možná s počasím trochu lepší než v Izraeli, neprší však tak jak má už pátým rokem za sebou. Jenomže, modlitbu o déšť, která by fungovala jako účinné zaklínadlo, nemáme. V První knize královské z Eliášovy modlitby nezůstalo ani jediné slovo. Pouze apoštol Jakub ve své epištole zmíní, že Eliáš byl sice člověk jako my, ale modlil se naléhavě a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu.

Někdo další možná namítne něco jiného a poví: snad byste tomu, pane faráři, nevěřil, že je něco takového možné? Na to odpovídám: věřím. Věřím, že když nám o závlahu opravdu půjde a budeme o déšť doopravdy prosit, přizpůsobíme tomu i svůj způsob života. Vodou budeme šetřit, budeme promýšlet využití doslova každého litru, budeme si vážit zeleně, keřů a stromů. Nenecháme si vybetonovat a vyasfaltovat celou zemi. A pak se stane zázrak a vody bude dost.

A tak nám i Pán Ježíš nabízí svou modlitbu – Modlitbu Páně – která účinkuje s ohledem na to, co si při jeho říkání lidé myslí a jak se chovají.

Když se modlíme Otčenáš, je to jako bychom usedli na pohádkový létající koberec. Putujeme v čase i prostoru. Neboť generace našich předků se modlily tatáž slova. A spolu s námi se ve stejném čase milióny křesťanů modlí totéž. Jistě, v každém národě se užije místní rodný jazyk, církevní latinu jsme všichni opustili už asi nadobro. V tom se lišíme od židů i muslimů, kteří jsou jednotní v užívání svatého jazyka – pro první je to starozákonní hebrejština a pro ty druhé koránská arabština. Nám taková jednota dopřána není, ten latinský Paternoster byl stejně jen překlad z řečtiny. Aramejský originál zmizel, můžeme si ho jen vymýšlet. Ale: tuto nevýhodu umíme otočit ve svou výhodu. Pokud se modlím Otčenáš ve své mateřštině, vtahuji slova Ježíšova do svého osobního příběhu, do své řeči, kterou mluvím od svého dětství a která je vryta kdesi hluboko v mé duši.

A tak jsem to skutečně já, kdo prosí o posvěcení Božího jména v našem ateistickém národě. Jsem to já, kdo se těší na příchod Božího království v moci a slávě. Jsem to já, kdo touží po prosazení Boží vůle ne jednou, ale už teď a tady, navzdory soudním mafiím. Já jsem to, kdo od Boha nechce víc než jen chléb na jeden den. Já jsem to, kdo se stydí za své hříchy a prosí o jejich odpuštění a sám chce odpouštět druhým. Já jsem to, kdo se nejen při brouzdání na internetu bojí přehojných pokušení a kdo chce vědět, že Bůh mne zachrání ze spárů zla, které na mne doráží dnem i nocí. Sedm proseb, sedm, jako u Eliáše na Karmelu!

S modlitbou uléhám a s modlitbou vstávám. Alespoň tak se to až dodnes doporučuje v modlitebních knihách a katechismech. S vědomím, že ne vždy od nebeského Otce dostanu přesně to, co chci. Ne má, ale tvá vůle se staň, prosí Ježíš v zahradě Getsemane. S modlitbou také umírá na kříži. Podle křesťanské legendy evangelisté dohromady zachovali sedm Ježíšových slov, či chcete-li vět, které vyslovil na kříži. Mně se líbí asi nejvíc ta sedmá, ta, kterou zapsal Lukáš: Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha. Tak se mohu modlit i já, protože vím, ke komu mluvím a proč to dělám.