Archiv kázání

Neděle 17.1.2021

J 1,43–51

Ježíš se vydává do Galileje, vydává se na cestu. S ním, jako jeho průvodci a žáci, půjdou vedle nejmenovaného učedníka, také bratři Ondřej a Šimon. A s nimi dva další, o kterých jsme právě slyšeli: Filip a Natanael.

Nebude to cestování jen tak ledajaké. Protože být na cestě s Ježíšem znamená být učedníkem, být křesťanem.

Jak se učedníkem stal Filip? A jak Natanael? Zdá se, že snad ani nebyli pokřtěni a do církevní matriky zapsáni. Zdá se, že to, co je trvale a pevně připojilo k Pánu Ježíši, bylo něco jiného, něco silnějšího.

Ještě před tím, než budeme společně uvažovat o tom, co to bylo, zkusme zavzpomínat. Zkusme se zeptat sami sebe, případně jeden druhého. Jak to přišlo, že ses stal křesťanem? Vedli tě k víře tvoji rodiče nebo prarodiče? Manžel nebo manželka? Ukázali ti duchovní cestu tvoji přátelé? Farář při výuce náboženství nebo při konfirmačním cvičení? Obrátila tvůj život duchovním směrem nějaká zásadní událost, třeba uzdravení z nějaké nemoci nebo přežití nějaké katastrofy? Anebo ten tichý Boží hlas zazněl prostřednictvím nějakého uměleckého díla? Na mnohé silně působí obrazy Andreje Rubleva, filmy režírované Fellinim, romány Grahama Greena nebo kantáty Johana Sebastiana Bacha. A možná, že to bylo od každého kousek, že to byla taková ta pomyslná mozaika, která se skládá z mnoha barevných kamínků. Možná že nedovedeme povědět, co bylo to hlavní, co nás přivedlo k následování.

Filip se stal učedníkem „docela jednoduše“. Tak, že ho vyhledal přímo Pán Ježíš. Tedy ne apoštol Ondřej ani jeho bratr Petr, ale Kristus sám. To je i v rámci ostatních apoštolů dost ojedinělé, alespoň v tom vyprávění, jak nám ho podává evangelista Jan. Protože Ondřej byl ke Kristu (jako k Beránku Božímu) doveden Janem Křtitelem a Petr zas právě svým bratrem Ondřejem, Natanael Filipem. Filipův případ zde zůstává, možná záměrně, zvláštní, jedinečný. Ježíš si Filipa vyhlédl sám a sám si ho také našel.

Přitom o Filipově charakterových vlastnostech a schopnostech víme dost málo. I když, něco snad přece jen ano. Filip je podle jména řeckého původu. Svou znalost řečtiny uplatní později, až se budou v Jeruzalémě na Ježíše ptát právě řečtí poutníci. Pak této skupině bude Filip dobře nápomocen.

Co se dá o Filipovi povědět hned, je ovšem ještě něco jiného. Totiž, že se Ježíšovým učedníkem stává bez váhání a odkladů, prostě okamžitě. Ježíš mu řekne: Následuj mě, a Filip jde. Jde za Natanaelem a hned napoprvé zaznamená misijní úspěch. Pohne svého přítele k tomu, aby se zvedl ze stínu svého fíkovníku, a aby také on šel za Ježíšem.

Způsob, jaký Filip k tomu zvolí, je šťastný. Zvěstuje Natanaelovi Ježíše tak, aby tomu jako vzdělaný a zbožný Izraelec dobře porozuměl. Totiž na základě Bible, na základě znalosti Mojžíšova zákona a na základě zvěstování izraelských proroků: Nalezli jsme toho, říká Filip, o němž psal Mojžíš v Zákoně, i proroci, Ježíše, syna Josefova z Nazareta.

Bylo by málo, kdybychom se spokojili s prostým konstatováním, že Ježíš u Jordánu získal svých prvních pět učedníků. Zajímavé je i to, k čemu vlastně Ježíš své učedníky potřebuje a co po nich bude chtít.

To první je asi to, co napadne každého: Aby byli společníky na jeho cestě. Aby ho provázeli a pomáhali mu. Vlastně podobným způsobem, jaký známe z dnešní církve i my. Mám teď na mysli řadu pomocných služeb, které možná někomu připadají jako všední, málo spirituální, ale bez kterých se neobejdeme. Učedníci jsou nápomocní při shánění noclehu, při nakupování potravin, při vyřizování vzkazů. A také se snaží svého Mistra chránit před útokem divé zvěře nebo nepřízní davů ať už v Jeruzalémě nebo někde jinde.

To druhé je nasnadě také. A četli jsme o tom. Mám na mysli to, že Ondřej pro víru Kristovu získal Petra a Filip Natanaela. Mám na mysli zvěstování evangelia, které vede k tomu, že se do společenství přidávají další lidé. Tady nás asi nemůže nenapadnout, jak je to s námi a naším sborem, s naší církví, jak ji známe. Jak se nám tohle daří? Jak se o to snažíme? Zda poslání, získávat další učedníky, necháváme jen na někom, anebo zda tuto důležitou úlohu bereme také na sebe.

A pak je tu další úkol apoštolů, úkol církve a úkol každého křesťana: vyznávat víru. Vyznávat ji na jednu stranu tak, aby to odpovídalo Božímu záměru, a na stranu druhou srozumitelně. Protože nesrozumitelné vyznání víry, které je určené lidem kolem nás, je k ničemu. V našem dnešním čtení z Janova evangelia jsme slyšeli taková vyznání hned dvě, každé jiné.

To Filipovo bylo založené na znalosti Starého zákona. Filip vyznává, že věří v Ježíše, protože na Ježíše ukazuje Mojžíš i proroci. Jinak pověděno, ti, kdo mohou takovému vyznání rozumět a ocenit ho, jsou především čtenáři Písma svatého. Pozorné čtení slova Božího samo vede k víře, že Kristus je cílem té dlouhé cesty, kterou šel Hospodin se svým lidem, s Abrahamem, s Mojžíšem, s Rút Moábskou, se Samuelem, s Davidem.

Vyznání učeného Izraelce Natanaela zní hodně jinak ale míří stejným směrem. Ježíš je Boží Syn, král Izraele. Tohle vyznání něco konstatuje a něco požaduje. Konstatuje, že v Ježíši, který na svět přišel jako dítě Josefa a Marie, mezi nás lidi vstoupil Bůh sám. Ježíš je syn nejen Josefův, ale také syn Boží. Bůh v Ježíši z Nazareta získává lidskou tvář a dostává se do naší blízkosti. V jeho jednání, v jeho slovech i v jeho citech získáváme jasnou, tedy lidsky srozumitelnou představu, jaký je Bůh, co si Bůh myslí, co po nás žádá a co pro nás dělá.

A pokud Natanaelovo vyznání víry něco žádá, pak i to je jasné. Kristus je král Izraele. Kristus se stává králem každého, kdo se k Božímu lidu přidává. Tedy Kristus je někdo, koho máme poslouchat, tak jako lidé poslouchají své pozemské vládce.

Když tohle čteme, a když čteme i další vyprávění o apoštolech, můžeme někdy propadnou mylnému dojmu, že to byli nějací dokonalí lidé a že na co sáhli, zdařilo se jim. Ano, i v první kapitole Janova evangelia to jde zprvu jako na drátkách, snadno a hladce. Ale zadrhne se to právě u Natanaela. Ano, Natanael umí vyznávat víru, a to způsobem nevídaným. Ale zároveň vidíme téhož Natanaela jako člověka zmítaného nejistotou a pochybnostmi. Myslím na jeho skeptickou otázku, co že dobrého může vzejít z Nazareta, tedy z městečka, které se až dosud neprokázalo ničím zvláštním.

Ruku na srdce, také náš způsob víry, naší služby, našeho vyznávání, ne vždy patří k tomu, na co jsme hrdí. Zvláště v temných dnech letošního ledna a loňského prosince mnozí cítíme únavu, úzkost, malomyslnost. A možná se za to stydíme. Copak křesťan může být unavený, ustrašený, malomyslný? U Natanaela vidíme, že může. Vidíme, koho si v nás Pán Bůh povolává. Nejsme silnější, odvážnější a trpělivější než druzí lidé. I my se trápíme různými věcmi. Přesto k Božímu lidu patříme. Patříme k Natanaelovi, Filipovi a všem, kteří provázejí Ježíše. Patříme k těm, kterým Syn Boží navzdory chmurám a těžkostem chce ještě ukázat veliké věci. Možná že naše víra ani do budoucna nebude založená na zázracích a nadpřirozených událostech. Ale smíme doufat, že jimi bude posilována, bude-li Pán chtít.