Archiv kázání

Neděle 25.10.2020

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání v zákoně je největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

(Matt. 22:34-40 CEP)

O slavném rabi Hilelovi se vypráví, že jeden cizinec ho kdysi požádal, aby mu vysvětlil, co je obsahem Mojžíšova zákona. Hilelova odpověď však nesměla trvat déle, než člověk dokáže stát na jedné noze. Jeruzalémský učenec se tím nenechal vyvést z míry a řekl: „Co se ti nelíbí, nečiň svému bližnímu. To je celý Zákon. To ostatní je výklad.“

Něco podobného jsme dnes četli z Matoušova evangelia. Znalci Zákona Mojžíšova – dnes bychom řekli: teologové – posílají za Ježíšem jednoho svého experta, aby ho pokoušel. Na tom nemusí být nic zlého, nevíme, možná to byla prostě zkouška, snaha zjistit, co si Ježíš o zásadách výkladu Písma myslí a jak postupuje. Otázka je položena takto: Mistře, které přikázání je v zákoně největší?

Ježíšova odpověď vstoupí do dějin jako „Dvojpřikázání lásky“: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. I když se na to zákoník neptal, vedle největšího přikázání Ježíš přidá ještě přikázání druhé, které je tomu prvnímu podobné a které má podle Ježíše stejnou váhu: Miluj svého bližního jako sám sebe.

Je to zvláštní věc. Skrze Ježíše, který je pro nás tím vůbec nejdůležitějším, co v Písmu máme, hledíme daleko nazpět proti proudu času, až do dob putování Izraele pouští. Hledíme k Mojžíšovi a jeho bratru Áronovi a divíme se, že právě u nich jsou ta slova, která Ježíš hodnotí jako nejdůležitější přikázání.

Příkaz milovat druhého člověka jako sebe sama Ježíš bere z Třetí knihy Mojžíšovy, které se říká Leviticus. Ta kniha rozhodně nepatří k tomu, co by si zbožní křesťané s oblibou čítávali. Je totiž určená především kněžským lévijcům a obsahuje převážně rituální řády sakrální čistoty. A přece toto základní morální pravidlo čteme právě zde a nikde jinde.

Nezaškodí si zopakovat, kdo je podle Levitiku 19 náš bližní a jak má naše láska k němu vypadat. Slovem bližní asi nemá smysl označovat člověka obecně či hůře snad lidstvo. Když někdo řekne, že miluje lidstvo, zní to podivně. Je to tak abstraktní, že to už nemá konkrétní podobu. Kniha Leviticus je oproti tomu velmi praktická. Bližním může být třeba nějaký chudák nebo putující cizinec, který jde po cestě kolem tvého pole nebo vinice. Mojžíš žádá: Nepožneš své pole až do samého kraje a nebudeš paběrkovat, co zbylo po žni.(…) Ponecháš pro zchudlého a pro hosta.

Bližním samozřejmě může být naopak někdo nám dobře známý: soused, spolupracovník, zaměstnanec. Výdělek dělníka, kterého si najmeš, nezůstane u tebe do rána. Jinak pověděno: k druhým lidem je třeba se chovat naprosto poctivě, bez jakékoli snahy o jejich ošizení.

Zní to až neuvěřitelně, ale kniha Leviticus pamatuje také na tělesně postižené či hendikepované lidi. Také oni, ač slabí a na pomoci druhých lidí závislí, jsou naši bližní: Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku.

Docela zvláštní ale zároveň závažnou situaci, kde se mohu setkat se svým bližním, tvoří soudní jednání. Ve starém Izraeli měl soud stejně zásadní roli jako u nás dnes. Mojžíšův zákon, který určuje, jak mám milovat bližního, v 19. kapitole knihy Leviticus stanoví dvě právní zásady. A ty platí i u nás. Nebudeš nadržovat nemajetnému ani brát ohled na mocného; budeš soudit svého bližního spravedlivě. To je ta první zásada: rovnost před zákonem. A druhá zásada říká, že rozsudek a trest nesmí být pomsta nýbrž spravedlnost: Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bližního podle práva.

Tady vidíme, co znamená milovat bližního. Chce to odvahu, sebezapření, moudrost a vytrvalost.

Přitom však nesmíme zapomenout, že Ježíš na prvním místě mluví o milování Hospodina. A tady je možná složitější nějak pochopit a popsat, co se tím myslí a jak to má vypadat. My jsme to dnes v prvním čtení neslyšeli, ale zásada milovat Hospodina celým svým srdcem, duší i myslí, pochází z Páté Mojžíšovy, z šesté kapitoly, kde stojí zapsáno izraelské vyznání víry. Slyš Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.

Proto můžeme říci: milovat Hospodina znamená vyznávat víru. Ne jen ve svém nitru ale i před lidmi se k Bohu přiznávat a řídit se jeho vůlí. Otevírat se Bohu ne jen někdy a v něčem, ale vždy a ve všem. Když věříme, že máme milovat Hospodina celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí, znamená to, že mu odevzdáváme všechno. Jistěže i takto zbožný člověk žije svůj soukromý život, chodí do práce, má své záliby, vychovává děti a věnuje se práci na zahrádce. To vše ovšem stojí v souladu s jeho vírou; aniž by o tom musil nějak zvlášť mluvit nebo se někde okatě modlit. Aniž by na tom či onom křesťanu muselo být nějak vidět, zda je evangelík, katolík nebo pravoslavný. Bohu otevíráme a odevzdáváme všechno: co si myslíme, co říkáme a co děláme.

Člověka nemůže nenapadnout, jaký asi byl vztah mezi Ježíšem a oním znalcem zákona, který ho přišel pokoušet (či vyzkoušet?) pár dní před tím, než byl Ježíš zatčen a uvězněn. Bylo to v Jeruzalémě a velikonoční svátky byly na spadnutí. Měli se rádi nebo se nesnášeli? Evangelista Matouš nám to zrovna neusnadňuje. Ježíš v jeho podání odpoví na otázku a řekne: Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci. Víc nic – dál vyprávění nepokračuje a my nevíme, s jakou se ti dva muži rozloučili, zda v dobrém nebo ve zlém. Když se však se zvědavostí podíváme, co o tomtéž setkání napsali Marek a Lukáš, věc bude jasná. Podle Marka Ježíš řekl: Nejsi daleko od Božího království. Jinak pověděno: na dvojpřikázání lásky se Ježíš s farizeji a zákoníky dobře shodli.

Tak nějak i my dnes. Asi ne se všemi lidmi a všemi náboženstvími a všemi církvemi si porozumíme zcela ve všem. Ne se všemi lidmi si padneme do náručí, zvlášť budou-li mít na spoustu věcí odlišný názor než my. Ale pokud se dohodneme na tom, že máme upřímně milovat Boha a že máme milovat bližního jako sebe, pak máme vyhráno. Nebudeme daleko od Božího království.