Archiv kázání

 

 

10.11.2019

Lk 20,27—39

 

 

Mám od mládí dobrého přítele. Hodně jsme už spolu prožili, známe se dlouhé roky. Vážím si ho. Nerozumíme si však v jedné věci. Totiž v názoru na spasení a život věčný. Můj přítel, na rozdíl ode mne, ve vzkříšení nevěří. Je to o to víc paradoxní že on rodem pochází z náboženského prostředí a já z nenáboženského. Když se ho ptám, co si myslí, že tedy přijde po smrti a co by si přál sám pro sebe, odpovídá: Po smrti už nebude nic. A právě to si já přeji. Aby mne už nic nebolelo, aby mne netížily starosti, aby po mně nikdo nic nechtěl a abych se nemusel trápit nad nespravedlnostmi světa, ve kterém žijeme.

 

O stejné věci – totiž o vzkříšení – vede Ježíš diskusi s jeruzalémskými saduceji. A protože málokdo z nás tuší, kdo vlastně saduceové jsou, evangelista Lukáš nám napovídá: ti popírají vzkříšení. Ale pozor! Takový saduceus Ježíšovy doby rozhodně není člověk nenáboženský. Právě naopak. Je to někdo z urozeného áronovského rodu, dědic starých izraelských kněžských tradic. Někdo, kdo dobře zná Pět knih Mojžíšových a kdo právě tyto knihy považuje za směrodatnou část Písma svatého. A v těchto Mojžíšových knihách, jak známo, se přímo o vzkříšení nikde nepíše. Sečteno a podtrženo, saduceus není žádný ateista.

 

Tak ale v co takový saduceus vlastně věří o lidech, kteří zesnuli? Věří spolu s Mojžíšem, že takoví lidé jsou připojeni ke svým otcům. Věří, že jejich jména jsou zachována v paměti Boží. Věří, že rozhodující je to, co člověk dělá a jak se chová na zemi během svého života. Pokud činí dobré, Bůh mu to v dobrém odplácí: na zdraví, na majetku, na dětech. O to máme usilovat už nyní a ne očekávat nějakou nejistou odměnu, která přijde až umřeme.

 

Tahle saducejská víra, která jistě není hloupá a která není omezená jen na historickou dobu a místo, jakkoli si jí můžeme vážit, má zároveň své limity a nevýhody. Není to víra křesťanská. Není v souladu s tím, co kázali apoštolové a po nich pak církevní otcové. Nemůžeme se však tvářit, že lidé takových a podobných postojů kolem nás nejsou. Zvlášť, pokud oni sami s námi o tom chtějí hovořit.

 

Tady samozřejmě vzniká otázka, zda má takový hovor někdy vůbec cenu. Zvláště, když ti, kdo se nás ptají výsměšně, možná ani nechtějí slyšet náš názor a jen nás chtějí ponížit. Na hraně únosnosti je ostatně i to, co říká onen saduceus Ježíšovi o fiktivní ženě, která se postupně stávala manželkou sedmi bratrů. Je to taková smyšlená, dosti nereálná historka, která je absurdní a která chce asi Ježíše zahnat do úzkých.

 

Ale na druhou stranu. Diskutující saduceus vyjadřuje jasně svůj postoj. Chce se o něm bavit, a nabízí také důkaz čili argument vzatý z Písma svatého, kterým dokládá své tvrzení. Odvolává se na Mojžíše a jeho ustanovení týkající se manželství. A to je něco, co je potřeba ocenit. Možná právě proto Ježíš s tímto mužem ztrácí svůj čas a stojí mu to za to.

 

Ježíš se tedy diskutovat rozhodne. Podle dobrých zásad i on chce své tvrzení podepřít a vysvětlit pádným důkazem. Což se také stane. Pro Ježíše je dokladem víry ve vzkříšení skutečnost, že Hospodin je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. Nikdo v Izraeli   nepochybuje, že tito patriarchové jsou živi před Boží tváří. Hospodin je tedy Bůh živých, ne mrtvých. Také my jsme Boží děti, ať už zde na zemi nebo v nebi.

 

A tu se stáváme svědky něčeho vzácného, co vídáme zřídka. Totiž, že obě diskutující strany se vzájemně poslouchají a předložené argumenty zvažují. Že diskuse nakonec dospěje do kýženého cíle. Saduceus nakonec uzná, že Ježíš je skutečný učitel s velkým U. Mistře, dobře jsi odpověděl.

 

Vraťme se ještě k podobenství, které si saduceus vymyslel na základě mojžíšovského právního řádu. Jistě, historka je to nesmyslná, těžko si něco takového ve skutečnosti představit, ale přesto. I nás přece občas může napadnout, jak to tedy po smrti s námi a s našimi manželskými vztahy bude. Myslím, že pro mnohé truchlící může být velkou útěchou myšlenka na to, že se v nebi zase shledáme se svým milovaným, se svou milovanou. Že jsme se rozloučili jen na krátkou dobu a že se pak zase setkáme.

 

K tomu nám ovšem možná do ucha neladí, co říká Ježíš saduceovi: Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kdo byli hodni dosáhnout… vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají.

Trochu to tedy vypadá, jakoby manželství bylo něco pomíjivého, něco, co je určené pouze pro přítomnou časnost.

Je otázka, zda to Ježíš myslí právě takto. Možná spíše svými slovy chce varovat před naivní a lacinou představou, že v nebi to bude úplně stejné jako na zemi včetně banalit manželského soužití.

 

Tak jak to tedy bude? Zkusím nabídnout tři pohledy na věc, které zatím v diskusi nezazněly:

(1) Ježíš o nebeském království často mluví jako o svatební hostině. Nebeský Jeruzalém bývá přirovnáván k nevěstě okrášlené pro svého ženicha. Věci manželské tedy nemohou být něco do nebe naprosto nepřenosného.

(2) Člověk byl podle slov knihy Genesis Bohem stvořen jako muž a žena. Lze tedy očekávat, že jako muž a žena budeme nějak existovat i na věčnosti.

(3) S apoštolem Pavlem věříme, že i když na světě skoro všechno nakonec pomine, láska nezanikne nikdy. A pokud tedy naše manželství bylo nebo je postaveno na lásce, pak má věčnou naději i ono.

 

Když čteme o Ježíšově dlouhém rozhovoru s učeným saduceem, nemůžeme si nevšimnout, jak moc mu záleží na víře ve vzkříšení. Je to hodnota, za kterou stojí zápasit. Mrtví vstanou, říká rozhodným hlasem Ježíš. A tuto víru, říkám já, přijal každý, kdo vzal vážně svůj křest. Věřím… hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.

 

Tahle evangelijní víra přitom není něco povrchně naivního, co se vypráví dětem na dobrou noc. Tahle víra počítá s drsnou realitou světa, do kterého jsme se narodili a v němž se ne vždy snadno pohybujeme. Je to víra, která ví o smrti, dokonce o smrti, která leckdy není spravedlivá. Ježíš sám zemřel hroznou smrtí na kříži, smrtí, která nebyla pohodlná ani snadná. Evangelium nám nechce namluvit, že nikdy nám lidé nevynadají, že se nám a našim blízkým všechny vážné nemoci vyhnou, že se nám nikdy nic nestane a že nikdy nezemřeme.

 

Evangelijní víra nabízí něco jiného. Především naději, že křtem jsme spojeni s Kristem, tedy i s jeho osudem. A on, i když zemřel, po nějaké době, třetího dne, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Věříme spolu s Mojžíšem a s Ježíšem, že Hospodin, náš Bůh, není Bohem mrtvých ale živých. Nevíme a vědět nemůžeme, jak přesně to po smrti bude vypadat. Smíme však beze strachu věřit, že Bůh pro nás a pro naše blízké připravuje to nejlepší.