Neděle 18. dubna 2021

Lukáš 24,36-48

V rozhlasovém zpravodajství říkali, že jedna třetina lidí, kteří prodělali těžké virové onemocnění, následně trpí úzkostí, zmateností či depresemi. Naštěstí to prý u většiny časem odezní. O strachu a zmatenosti, se v evangeliích vypráví jak o ženách, které o velikonocích nalezly prázdný hrob, tak i o učednících. Evangelista Lukáš vypráví, jak se Ježíš nečekaně zjevil uprostřed jedenácti apoštolů – v okamžiku, když se k nim do Jeruzaléma pozdě v noci vrací Kleofáš se svým druhem z vesničky Emausy. Čekali bychom, že mezi nimi zavládne štěstí a radost. Místo toho svatopisec líčí emoce Ježíšových učedníků jako zděšení, strach a zmatenost.

Na tom jistě není nic chvályhodného. Ale také ne zavrženíhodného. To se prostě stává. Stává se to lidem slabších povah a citlivějších nervů. Stává se to i jinak docela otužilým galilejským rybářům, kteří toho při vlnobití a dalších nehodách jistě zažili dost a dost.

Co tím chci povědět. Pokud i dnes v církvi a v naší společnosti sledujeme nejen ukázky rozvahy a statečnosti, ale také hysterii či dokonce destruktivní zmatenost, je to cosi přirozeného, s čím prostě musíme počítat a co je třeba snášet jako průvodní jev nestabilní doby, v níž se právě nacházíme. Ježíš své pomatené učedníky neodsuzuje a nezatracuje, nýbrž velmi trpělivě jim pomáhá, aby sami uznali, že hysterie není na místě, že ve víře se jim i nám nabízí východisko a nový pohled na věc. Kristus pravdu vstal z mrtvých a zjevuje se uprostřed nás jako někdo, kdo překonal zrady, bolesti i smrt.

Nelze v žádném případě snižovat míru a vážnost utrpení lidí, jak je sledujeme ve své blízkosti nebo zprostředkovaně v médiích, která nás denně zaplavují novými a novými převážně špatnými zprávami. Na druhou stranu stejně tak nelze přitakávat někdy obecně sdílenému přesvědčení, že zdraví je nadevše. Naopak, tohle jistě dobře míněné morální pravidlo někdy může být velice nebezpečné. Prezident osočí odstupujícího ministra zdravotnictví z ohrožování občanů na životě jen proto, že nepřijal neschválený lék. Předseda jedné nejmenované strany rychle odvolá ministra zahraničí a sám pak místo něho spěchá do Moskvy, aby se tam poklonil mocnosti, která nás ohrožuje svou rozpínavostí. To vše a mnoho jiného se zdůvodňuje snahou zachránit zdraví lidí ohrožených epidemií.

Když čteme evangelium, dozvídáme se něco jiného. Vzkříšený Kristus ne náhodou udiveným učedníkům ukazuje své zraněné ruce a nohy, tedy doklad svého utrpení a smrti. Sám dokonce řekne, jak má vypadat zvěstování evangelia, které odpovídá tomu, co se píše v Bibli: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých. Možná si tu vzpomeneme, co o našem Spasiteli prorokoval kdysi Izajáš: Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni.

Tedy ne zachování zdraví za jakoukoli cenu ale úcta k utrpení druhých má v naší víře své místo. Mé utrpení může být dokonce něco, co mne přibližuje k Bohu a co tedy mohu vnímat jako něco smysluplného, něco co se nepříčí řádu světa a co tedy mohu ve víře s pokorou přijímat.

Avšak my křesťané k tomu, abychom byli takto duchovně otužilí nevystačíme sami se sebou a svými vlastními tělesnými a morálními silami nýbrž potřebujeme být nablízku Kristu. Naše víra bez kontaktu s ním snadno uvadá jak čerstvě vysazená květinka v poledním žáru, když ji nikdo nezaleje.

Otázka zní: jak a kde Krista, toho živého, toho vzkříšeného, najdeme a jak ho poznáme? Marie Magdalská zmrtvýchvstalého Ježíše pozná ne hned. Teprve až když ji důvěrně osloví aramejsky jejím domácím jménem: Mariam. V Emausích dva poutníci Ježíše poznají až v okamžiku, když vzdává díky a láme chléb. Tehdy si uvědomují, že jim srdce hořela už před tím, když jim vykládal Písma.

Snadno se to řekne ale žitá skutečnost někdy bývá komplikovanější. Učedníci v Jeruzalémě sice Ježíše vidí na vlastní oči, ale myslí si, že je to duch a děsí se. Lukáš dokonce doslova píše, že tomu ani po chvíli nemohli uvěřit. Jsou v jedné místnosti s Kristem, který jim v pozdravu přináší pokoj, který na ně mluví a který jim ukazuje své rány – a nevěří.

Tedy opět: jsme-li svědky slabé víry či dokonce lhostejnosti u tolika lidí okolo nás, není to něco, s čím by se v Bibli nepočítalo a co by se tam nepopisovalo. Ne jako cíl ale prostě jako něco, co se stává a co může být nakonec překonáno.

Učedníci v Jeruzalémě nakonec svého Pána možná pozdě ale přece rozpoznají. Podobně jako to bylo v Emausích a jako to bylo v Galileji na břehu jezera. Poznají ho při jídle. Zde slyšíme o rybě a některé staré rukopisy ještě k rybě přidávají plástev medu. Snad se i my už brzo vrátíme ke společnému stolování, jak jsme na ně byli zvyklí, a které nám přinášelo oporu a jistotu.

Říkal jsem to před týdnem a vracím se k tomu zas. Skoro až udivuje, jak často se Bibli mluví o hříchu a pokání, a to i ve spojitosti s velikonočním evangeliem. Četli jsme to i dnes: Kristus vstane z mrtvých, v jeho jménu se bude zvěstovat pokání a odpuštění hříchů všem národům.

Apoštol Jan jistě z dobrých důvodů vyzývá křesťany, aby nehřešili. Toto vám píšu, děti moje, slyšeli jsme v prvním čtení, abyste nehřešili. Jan moc dobře ví, jak to s námi křesťany vypadá, že sice o svatém životě rádi slyšíme mluvíme ale praxe bývá někdy dosti odlišná. Jenomže, jak to udělat? Jak žít spravedlivě, jak se účinně vyhýbat pokušením a omylům? Apoštol proto v následné větě rychle dodává: avšak zhřeší-li kdo, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy.

Samozřejmě – jakkoli se radujeme z toho, že stále dostáváme od Boha šanci – nesmíme to zneužívat lehkomyslností. Existují i neodpustitelné hříchy a možná právě laciné spoléhání na Boží milost by mohlo být jedním z takových.

Ještě vlastně nedávno, někdy před sto lety, to vypadalo, že křesťanská misie účinně zasáhla všechny kontinenty a úspěšně se dotkla všech národů světa. A skutečně, křesťanské kostely na svých cestách nalézáme skoro všude. Třeba v Japonsku, v Indii a dokonce ve většině arabských zemí. Dnes s pokorou víme, že tak jednoduché to není a že vzdálené národy i se svými vlastními kulturami mají nárok na náš respekt. Nedávno zesnulý profesor Hans Küng nalézal stopy společných spirituálních a morálních pravidel ve všech světových náboženstvích a radoval se z nich. Avšak toho, že my jsme svědkové a svědkyně evangelia, se nikdy nesmíme zříci. S mírností, se snahou pochopit ty druhé a odlišné, s ochotou pomáhat i těm, kdo svědectví o Kristu nepřijali. Protože i bez nás a bez našich případných úspěšných misijních plánů platí, co napsal apoštol Jan a co jsme dnes také četli a čemu možná zatím ještě ne úplně rozumíme: Kristus je smírnou obětí za naše hříchy a nejenom za naše, ale za hříchy celého světa.