Archiv kázání

Neděle 29.11.2020 

1. neděle adventní 

Mk 13,32–37

Hodně lidí, pokud vůbec o Bohu a víře někdy uvažují, namítá, že kdyby Bůh existoval, nemohlo by ve světě být tolik nepořádků, nespravedlností a neštěstí. V Náhorním Karabachu by se nestřílelo, v Bělorusku by nevládl diktátor, do Bečvy by nevytekl kyanid a z Číny by k nám letos v lednu nepřišla virová epidemie.

Na takových námitkách něco je. Adventní čtení evangelia, které jsme právě společně slyšeli, tenhle skeptický pohled na Boží existenci bere velice vážně. Ano, skutečně to tak vypadá a možná to tak doopravdy je, že Bůh tu není. Že do událostí našeho světa nezasahuje. Že nic nenapravuje. Nikoho nechrání ani netrestá. Bůh, podle toho, co Ježíš říká ne jen svým učedníkům ale úplně všem, vypadá jako člověk, který je na cestách. V překladu Bible kralické Bůh vypadá jako člověk, kterýž daleko odšel.

Adventní podobenství třinácté kapitoly Markova evangelia Boží nepřítomnost ve světě zobrazuje na celkem všedním příběhu. Jakýsi hospodář, vlastník velikého domu, snad nějakého statku, zaměstnavatel mnoha dělníků a početného služebnictva, musí náhle někam daleko a na dlouhou dobu odcestovat. Což znamená, že správce domu, řadoví služebníci, děvečky a všichni lidé na jeho statku budou muset po určitý čas žít a pracovat bez pánova přímého dohledu a bez jeho bezprostřední pomoci.

Což však rozhodně nemá znamenat, že by pánovi bylo úplně jedno, co se v jeho hospodářství děje mezitím, co on někde daleko cestuje. Vůbec to nemá znamenat, že by si vrátný a služebníci mohli dělat, co je libovolně napadne a co se jim zachce. Ani náhodou to neznamená, že by mohli bezstarostně pospávat a lenošit. A už vůbec ne, že by snad měli zapomenout na svého pána, který se přece jednou nakonec vrátí.

V podobenství se na začátku, uprostřed i na konci zdůrazňuje, že obtíž a zkouška celé situace spočívá v nevyjasněné lhůtě pánova návratu. Tak už to prostě chodí, že jako obyčejní služebníci nevíme a netušíme, kdy náš pán přijde domů. Nevíme, kdy přesně to bude. Zda snad někdy navečer, o půlnoci, nad ránem nebo dokonce za úsvitu. Z pouhého výčtu těchto čtyř nočních dob vyplývá, že nejspíš to asi bude v čase, kdy to není obvyklé, kdy se to moc nečeká. Zkrátka, že s příchodem Páně máme počítat tehdy, kdy tomu jinak nic nenasvědčuje.

Může trochu překvapit, že v podobenství se přímo říká, že o tom dni či hodině neví nikdo, ani andělé v nebi ani Syn, jenom Otec. Cožpak snad není Ježíš Božím Synem? Jak je to možné, že Písmo svaté připouští možnost přemýšlet o Ježíšově nevědoucnosti a tedy lidské slabosti? Čtyři neděle před Vánoci by nám to ale mohlo být jasné. Ježíš se narodí jako bezbranné dítě. Narodí se jako slabý a chudý člověk, dokonce za okolností na hraně přežití. Nebude disponovat supermanskými vlastnostmi. Bude vydán všem nebezpečím a obtížím úplně stejně jako kdokoli z nás.

Jak známo, čas adventu je časem příprav a čekání na to, co přijde, na Boží hod. Je to vlastně jakýsi nesváteční mezičas, kterému nejlépe sluší kajícnost, sebezpyt a úklid v duši. V našem podobenství se služebníci v mezičase rozhodně nudit nebudou. Jejich pán, než odcestoval, jim dal řadu napomenutí a úkolů. Můžeme si je tak nějak přehledně rozdělit do čtyř oblastí.

Tím prvním a nejdůležitějším příkazem je to, co jsme v Ekumenickém překladu Markova evangelia dnes slyšeli čtyřikrát: Bděte.

Bdění jistě patří ke křesťanským dovednostem, k naší spiritualitě čili zbožnosti. Blíží se vigilie Narození Páně. Málokdo z nás si 24. prosince půjde lehnout hned brzo po večeři.

Když se řekne bdění, asi to budeme chápat jako odpírání spánku. Kralická Bible však tuhle výzvu překládá slovem vizte. Tedy dívejte se. Pozorujte, co se kolem vás děje a přemýšlejte o tom. Vyhlížejte, jestli Pán přichází a počítejte s tím, že přijde. Jinak pověděno: jakkoli máme rádi náš stvořený svět a radujeme se ze všeho krásného, dobrého a příjemného, víme, že to vše je dočasné a předběžné. Víme, že to jednou bude jinak.

Ne všechny ale některé staré biblické rukopisy doplňují navíc příkaz modlete se. Křesťanské bdění, vigilie, je vždy spojeno s modlitbami. Kostelní ponocování k něčemu takovému vyloženě svádí a proto takové věci v našich shromážděních občas provádíme. Jistě, nelze se modlit každou noc, to dovedou jenom trapisté v Dobré vodě, kteří opravdu vstávají ke společné modlitbě už ve tři v noci. Pro nás ostatní to znamená, že i naše jakoby všední konání má být svého druhu modlitbou. Zedník oslavuje Boha svou poctivou prací, a co teprve truhlář nebo pekař!

Ježíš v podobenství říká, že ten odcestovavší člověk dal před svým odchodem každému služebníku odpovědnost. V kralické Bibli je to vladařství a v dalším českém překladu pak plná moc. To slovo by se dalo přeložit také jako svoboda. Svoboda rozhodnout se, jak a co budu dělat. Svoboda, která s sebou zároveň nese vědomí, že za to, co dělám, také ručím. Je to moje dílo, moje rozhodnutí, a jeho důsledky nemohu svádět na někoho jiného. Křesťané jsou lidé svobodní v tomto slova smyslu. Proto vůbec není jedno, co během adventu konáme – a možná můžeme o celém křesťanském životě mluvit jako o svého druhu adventu. Vše, co uděláme i neuděláme, nějak souvisí s tím, že pán se vrátí a o to, co jsme mezitím dělali, se bude zajímat.

Podobenství vypráví, že každý služebník má svou vlastní svěřenou práci, své dílo. Jistě to neznamená, že bychom všichni měli dělat totéž. Ani ve fabrice nebo na poli nepracují všichni zcela stejně. Každému se svěřuje to, na co stačí a co zvládá nebo dokonce co skvěle umí. Jistěže díky našim povoláním a profesím máme co jíst a kde bydlet a co dětem nakoupit. Zároveň, v perspektivě našeho podobenství, mají naše slova i skutky další význam. Tím významem je služba Bohu. Když děláme, co se Bohu líbí, naše křesťanství nezůstává uzavřené v kostelních zdích, jakkoli jsme si náš kostel krásně vyzdobili a jsme tu rádi. Naše křesťanství se pak promítat do všeho, co děláme a co jsme.

Sestry a bratři, dnešní nedělí vstupujeme do adventu. Letos možná s větší skromností a pokorou než kdy jindy. Bude skvělé a Bohu libé, když do adventní doby vstoupíme s bdělým vědomím, že náš svět, jak ho známe, v dobrém i ve zlém, takhle nezůstane napořád. Protože náš Pán znovu přijde, ve slávě, a jeho spravedlivé a dobré království bude bez konce.