Českobrodský kostel Nejsvětější Trojice

Kdysi utrakvistický kostel Nejsvětější Trojice, konfiskovaný po Bílé hoře církví římsko-katolickou, byl do užívání Českobratrské církve evangelické předán díky úsilí předsedy českobrodské kazatelské stanice ČCE b. Jaromíra Vlčka (1887-1966) v říjnu 1951. Po stavebních úpravách kostel znovuvysvětil kšelský farář Blahoslav Černohorský na Svatodušní neděli 24. května 1953.

 Areál kostela Nejsvětější Trojice v Českém Brodě se nachází v parku – „Jiráskovy sady“ v Jungmannově ulici.

Kostel – článek b.f.Jana Štefana, publikovaný v Českém Bratru přesně formuluje zásadní fakta o našem kostele: „ Původně utrakvistický kostel Nejsvětější Trojice z roku 1560 obdržela kazatelská stanice sboru ve Kšelích od arcibiskupské konzistoře římskokatolické církve v r.1951. V Létech 1951 – 1953 a 1974 – 1983 byly podniknuty rozsáhlé opravy a úpravy celého areálu kostela, podruhé za vedení faráře J.P. Štorka a prací architektů ing. K. Poličanského (hlavní projekt) a ing.J.Trnky (interiéry a detaily). V novém uspořádání bohoslužebného prostoru se projevil návrat sboru, nyní již českobrodského, k tradicím církve apoštolské a reformační. K.Barth a P. Tillich svorně považovali za ideál protestantské chrámové architektury kruh, resp.půlkruh. V presbyterní církvi patří presbytář (kněžiště) celému Božímu lidu. Odstranili jsme rozdíl mezi dvěma oddělenými prostorami, prostorem posvátným (sakrálním), kde farář jako na jevišti slouží bohoslužbu a kam ostatní proniknou pouze při křtu nebo večeři Páně, a prostorem světským (profánním), kde laici jako v hledišti naslouchají či přihlížejí bohoslužebnému dění. Farář i laici, slovo i svátost patří do jednoho jediného prostoru, do jehož středu vždy znovu vstupuje vzkříšený Kristus. Sbor co nejtěsněji sepjal Slovo zvěstované a viditelné a obnovil vysluhování večeře Páně každou neděli. Všeobecné kněžství Božího lidu se rozhodl zviditelnit aktivním podílem členů sboru na bohoslužbách. Farář káže a předsedá vysluhování, laici ze svých míst v apsidě čtou Písmo a modlitby a pomáhají u stolu Páně. Bohoslužba spojuje prvky tradiční s prvky novými, liturgické bohatství staré církve se spontánní tvorbou dneška. Lid Páně tak žije na cestě k Božímu království, vynášeje z pokladu Písma a tradice otců a bratří věci staré i nové.“  

Historie a popis kostela Nejsvětější Trojice v Českém Brodě

Kostelík Nejsvětější Trojici vystavěla městská rada v letech 1560–1562 pro nový městský hřbitov, který sem byl přenesen od farního chrámu sv. Gotharda na náměstí. Nevíme už, jaké důvody vedly tehdejší radní k tomuto kroku, možná jen nedostatek místa okolo farního chrámu. Bylo to však jistě rozhodnutí osvícené, neboť hřbitovy vypověděl za městské hradby s konečnou platností až Josef II. o více než 200 let později. Navíc jde o jeden z nemnoha renesančních kostelů v naší zemi, kde renesance poznamenala spíše tvář světských staveb. V renesanční chrámové architektuře se navíc ze setrvačnosti udržela řada gotických prvků, např. lomené oblouky oken a portálů, což lze pozorovat i na tomto hřbitovním kostelíku.

Je to malá obdélníková stavba s trojbokým presbytářem, dlouhou 19 a širokou 9,8 m. Loď je kryta omítnutými prkny, která napodobují valenou klenbu, presbytář je sklenut pravou valenou klenbou s lunetami nad okny. Vnějšek i vnitřek chrámu jsou velmi prosté. Stavebně byl jeho vzhled změněn významněji jen dvakrát: poprvé roku 1585, kdy k němu byla přistavěna venkovní kamenná kazatelna, a roku 1613, kdy byl kostel zvýšen na současnou úroveň. Architektonicky pozoruhodné jsou pouze dva prvky: portál a zmíněná venkovní kazatelna.

Portál z červeného pískovce je hrotitý, jednoduše profilovaný a nese letopočet 1560. Nad portálem je profilovaná římsa a nad ní prázdná kamenná deska v zajímavém renesančním rámu. Na desce byl patrně nápis, jehož znění neznáme. Pískovcovou kazatelnu postavil roku 1585 kameník Wolf Schulthes z Plavna na náklad bohaté českobrodské sladovnice Marty Valšové. Je postavena ve stylu saské renesance, která do Čech pronikala přes Krušnohoří a ve středních Čechách se projevovala jen vzácně – nejčastěji se tu vyskytovaly právě kazatelny tohoto typu, mnohdy předsouvané před kostel nebo dokonce i do ohradní zdi hřbitovů. V okolí Českého Brodu se dochovaly podobné, ale prostší kazatelny např. v Nehvizdech (1567), v Horkách (1575) a v Čelakovicích (1582).

Kazatelna stojí na čtyřhranném sloupku se lví hlavou, na němž spočívá bohatě profilovaný spodek řečniště vpředu s tabulkou nesoucí nápis WOLLFF SCHVLTES • BILDHAVER • V. PLAVEN. Zleva a zpředu zdobí kazatelnu dva tesané reliéfy, Zmrtvýchvstání a Ukřižování s nápisy provedenými frakturou (gotickým písmem), které jsou volnými parafrázemi pasáží Janova evangelia. Zprava je ještě malý reliéf holubice, symbolu Ducha svatého, který doplňoval původně kalich s hostií, otlučený po Bílé Hoře, opět s nápisem parafrázujícím Janovo evangelium. Kazatelna je zakončena římsou zdobenou akantovými lupeny, pod níž běží ze všech stran nápis: „Letha Panie 1585. Tato kazatedlnice jest dielana nákladem poctivé vdovy paní Marty Walšový a ten pondělí po S. Bartoloměji doko(náno).“

Vlevo od vchodu do kostela stojí pískovcový oltářní stůl, nad nímž býval do 19. století na zdi malovaný barokní obraz Panny Marie Bolestné. Stáří desky nelze určit s jistotou, ale není vylou-čeno, že jde o původní renesanční oltářní mensu.

Areál původního hřbitova byl obehnán zdí, ze které zbyla část, jež dodnes odstiňuje kostel od provozu v Jungmannově ulici. Postavil ji roku 1566 místní kameník Petr. Na východě je zakončena nízkou čtyřbokou stavbou s bedněným patrem a šindelovou střechou. Ta byla před rokem 1571 vystavěna původně jako renesanční kostnice, ale pak sloužila jako zvonice. Ještě začátkem 20. století v ní byly zavěšeny dva zvony, které vzaly za své pravděpodobně v průběhu první světové války.

Kostel byl původně utrakvistický, po bitvě na Bílé Hoře byl zřejmě značně poškozen, ačkoliv i nadále sloužil svému účelu, ovšem jako katolický. O jeho stavu svědčí zpráva z visitačního protokolu arcibiskupské konsistoře z 8. listopadu 1671: „ …Je kamenný a obrácený k východu. Je přikryt z části taškami, z části šindelem, není pokryt celý a uvnitř i zevně potřebuje vybílit. Jeho zdi jsou uvnitř i zvenku poškozené, pobořené a zruinované, hrozí pádem a nebude-li v krátké době kostel opraven, úplně se zřítí…“ Opravy byly provedeny někdy na přelomu 17. a 18. století, ovšem jen velmi skromně. Kostel pak sloužil až do zrušení hřbitova v roce 1899 jako hřbitovní kaple. Roku 1951 jej pražská arcibiskupská konsistoř darovala kazatelské stanici českobratrské církve evangelické v Českém Brodě, založené roku 1903 sborem této církve ve Kšelích. Byl to jeden z prvních evangelických sborů, založených krátce po vyhlášení tolerančního patentu císaře Josefa II. (1781). V letech 1951–1953 byl kostel provizorně opraven, aby mohl sloužit jako modlitebna kazatelské stanice. Roku 1969 bylo sídlo sboru přeneseno ze Kšel do Českého Brodu a kostel i přilehlý areál byly v průběhu 70. a počátkem 80. let zrekonstruovány.

Úpravu exteriéru kostela navrhl ing. arch. Karel Poličanský a úpravu interiéru ing. arch. Jiří Trnka (1975). Tehdy byla postavena dřevěná kruchta nad prosklenými dveřmi, které oddělují předsíň od vlastní chrámové lodi, a do presbytáře umístěn dřevěný osmiboký stůl. Na kruchtě stojí varhany, které pocházejí z mateřského kostela sboru ve Kšelích. Západní strana dochované hřbitovní zdi byla zakončena symbolickou branou, která nyní slouží jako zvonice. Za povšimnutí stojí také nově osazený renesanční náhrobek, jediný, který se dochoval z původního renesančního hřbitova. Patří Evě Valšové (†1582), předčasně zemřelé dceři oné sladovnice, která financovala stavbu venkovní kazatelny.

Areál kostela je dodnes oázou ticha v našem městě a zároveň se jeho majitel, sbor evangelické církve, snaží o to, aby sloužil nejen církvi, ale všem lidem v Českém Brodě. V kostele se pořádají koncerty, recitační odpoledne či večery a příležitostně diskuse s politiky a výraznými osobnostmi veřejného a kulturního života. Budova bývalé zvonice je dlouhodobě pronajata občanskému sdružení Leccos, které nedávno začalo úspěšně pracovat s dětmi, jež nevědí, co se svým volným časem po návratu ze školy i o víkendech. Občanské sdružení získalo formou grantů rovněž finanční podporu, která umožnila provést v roce 2002 nákladnou a citlivou rekonstrukci celé budovy podle návrhu ak. arch. Jiřího Anderleho.

V průběhu let 2003–2005 získal sbor příspěvek 340 000 Kč z Fondu obnovy památek Středo-českého kraje na opravu fasády kostela a zejména na nákladnou restauraci renesanční kazatelny a portálu. Navíc byla objevena při opravě fasády u všech oken kostela ostění z červeného pískovce, jejichž krásu, ukrytou po staletí pod omítkou, se podařilo alespoň na průčelí kostela znova odhalit lidským očím. Ing. Ondřej Lebeda, Ph.D.

Zvonice – (v přízemí bývala márnice a v patře byly až do 1. světové války dva zvony) je třípodlažní čtvercová stavba, v přízemí je sociální zařízení a větší místnost s kuchyňkou, v 1. poschodí vznikla rekonstrukcí klubovna. Budovu využíval ke svým akcím sbor, ale do roku 2016 též občanské sdružení LECCOS, které poskytuje sociální služby pro děti a mládež. Budova zvonice tvoří prostor pro biblické hodiny, malé výstavy výtvarných děl, filmová promítání a další klubové aktivity.

Nová fara – stojí v ulici Za Nemocnicí. Byla vystavěna svépomocí v roce 1970.

Počátky sboru v době Josefa II.

Českobrodský evangelický sbor má své počátky v nedaleké obci Kšely. Díky Tolerančnímu patentu Josefa II. (1781) se ve Kšelích k 8. srpnu 1782 ustanovil farní sbor Evangelické církve helvétského vyznání. Prvním kazatelem se v roce 1783 stal maďarský bohoslovec A. Kovács. Stavba kostela byla započata v březnu 1786 a hrubá stavba byla posvěcena 27. ledna 1787. Výstavba byla financována z vlastních prostředků členů farnosti za vydatné pomoci maďarských přátel. R. 1851 byl na místě starého kostela postaven nový v novoklasicistním slohu. Po přesunutí sídla sboru do Českého Brodu byl kostel  v roce 1969 odprodán. Při kostelu byla v r. 1858 zřízena také evangelická škola (zrušena 1920) a hřbitov (založen 1844).

Hřbitov v Kšelích

 Založen byl v r. 1844 kšelskými evangelíky jako majetek Evangelické církve h.v. ve Kšelích. Pozemek zakoupili Jan Břečka, mlynář z Bylan a kurátor sboru, a jeho bratr Václav, kšelský hostinský. Hřbitov posvětil kšelský farář Matěj Kubeš, kázal na text Iz 51,6: Pozdvihněte k nebi očí svých, a popatřte na zem dolů. Nebesa zajisté jako dým zmizejí, a země jako roucho zvetší, a obyvatelé její též podobně zemrou: ale spasení mé na věky zůstane, a spravedlnost má nezahyne. Prvním hrobníkem se stal Antonín Straka a svůj úřad vykonával do r. 1878. Prvním pohřbeným byl Jan Kohout z Rostoklat, a to 7. září 1845. Posledním jmenovaným správcem hřbitova byl Jaroslav Kříž z Přistoupimi (pověřen 1922). Jedny z prvních hrobek, (vlevo hrob č.1 a vpravo neočíslovaný hrob) u vchodu do hřbitova, si zřídili bratři Břečkové, aby „byli strážnými zahrady Boží“. Jan Břečka odkázal hřbitovu 200 zlatých s tím, aby s „nimi nebylo nikdy hýbáno“. V r. 1899 byl schválen podrobný Hřbitovní řád, jehož text se zachoval v Kronice.

Hřbitov byl v důsledku změněné společenské situace po komunistickém převratu převeden v roce 1956 do správy obce Kšely. Na hřbitově se nacházejí hroby významných osobností církve, např. superintendenta Matěje Kubeše (1780 – 1855).

Přenesení sídla sboru Vzhledem k tomu, že komunistický režim v 50. letech téměř zlikvidoval sedláky ve Kšelích, ubývalo členů sboru i těch, kdo sbor podporovali. Sborový život se postupně přesouval do města – kazatelské stanice Český Brod. Postupem času se ukázalo, že poloha Českého Brodu je výhodnější (více obyvatel, vlakové i autobusové spojení …) Očekávání mnohých, snad již od poloviny XIX století – přenesení sídla sboru ze Kšel do Českého Brodu se dovršilo 1.1.1969. V Českém Brodě byla o vánocích 1971 obydlena nová fara, areál kostela byl zrestaurován. Objekty ve Kšelích byly prodány.

Seznam kazatelů tolerančního sboru ve Kšelích přeneseného r. 1969 do Českého Brodu 

27. 5. 1783 András Kovács
1787–1793 Samuel Szeremley
1794–1810 György Fazekas, superintendent
1811–1845 Matěj Kubeš
1845–1883 Josef Kubeš, senior
1884–1902 Karel Molnár
1903 L. B. Marek
1904–1952 Oskar Nagy
1952–1959 Blahoslav Černohorský
1959–1963 J. A. Verner
1965–1968 Bohdan Pivoňka
1968–1985 Jiří P. Štorek
1985–1990 Jan Štefan
1991–1999 Jan Roskovec
2000–2003 Tomáš Adámek
2004– 2008 Magdaléna Štajfová (Trgalová)
2008 – 2009 Veronika Palátová, Magdaléna Trgalová
2009 – Magdaléna Trgalová, Jan Mamula

2010 – Marek Pompe Lukášek

Seznam kurátorů sboru
Jan Břečka (kšelský hostinský)
Jiří Čermák (českobrodský měšťan)
V. Ant. Milner (z Lhoty u Třebovle)
Václav Bureš (z Nové Vsi u Č. Brodu)
Jan Brečka (mlynář z Bylan, zemř. 1879)
1880 – 1898 Jan Miškovský
1898 – 1914 Josef Řepa
1914 – 1925 Jaroslav Čermák
1925 – 1927 Václav Boháč
1927 – 1939 Jaroslav Sixta
1939 – 1968 Jaroslav Miškovský
1969 – 1985 Zdeněk Firbas
1985 – 2010 Lia Valková
2010 Petr Hamták
Vzpomínka na faráře Jiřího Štorka (napsal Jan Štefan)
Fara a kostel Evangelický sbor v Českém Brodě, jemuž Jiří Štorek věnoval nejlepší léta svého života (1968-1985), vyčníval z českých evangelických sborů už svými budovami: ze všech sborů Poděbradského seniorátu měl nejnovější faru, montovaný dřevěný domek z let 1970-1971, a nejstarší kostel, bývalý utrakvistický kostelík Nejsv.Trojice z roku 1560. Okolní sbory měly podstatně starší fary a podstatně novější kostely. Na českobrodské  faře, kde se konaly biblické hodiny všech generací, schůzky třicátníků a schůze staršovstva, to vypadalo velmi světsky, bezmála jako v klubovně nějakého sportovního nebo turistického oddílu. Centrální místnosti vévodil krb. Když přišlo víc lidí, sedávali ti mladší na zemi. Sbor se ovšem nepyšnil svou farou, nýbrž svým kostelem, respektive v letech 1973-1983 postupně zrekonstruovaným areálem bývalého hřbitovního kostela. Ten budil na první pohled dojem kostela katolického. Kdo vstoupil dovnitř, byl překvapen jeho novodobým interiérem: okrouhlá apsida nepředstavovala žádné „kněžiště“, prostor, vymezený pro faráře, ba ani „presbytář“, místo vyhrazené staršovstvu. Na židle, rozestavěné do půlkruhu kolem kruhovitého stolu Páně si mohl sednout kdokoli z příchozích. Zmíněný stůl Páně dominoval celému prostoru jako jeho viditelný střed, na obvodu půlkruhu se nacházel přenosný kazatelský pult. Pulpit a stůl Páně, „kazatelna“ a „oltář“ naznačovaly, že bohoslužba tu má dvě ohniska: kázání a Večeři Páně. Církev je tam, „kde se učí čisté evangelium a náležitě se vysluhují svátosti“. (Augsburské vyznání VII, 1530) Varhany na kůru kostela a zvon v novodobé zvonici, kterou se vstupuje do celého areálu, byly přeneseny do Českého Brodu ze zrušeného evangelického kostela v Kšelích, bývalého centra sboru. Výmluvné svědectví o tom, že sbor se nepostavil zády ani k tradici novodobého potolerančního evangelictví.   Večeře Páně každou neděli Agenda ČCE I(1983) označuje nedělní bohoslužby názvem Služby Slova a stolu Kristova, ve vysvětlení odkazuje na katolickou a luterskou tradici chápat Večeři Páně jako součást každé nedělní bohoslužby, zmiňuje Calvinovo přání slavit ji každou neděli a naše staršovstva vybízí uvažovat o zavedení jejího častějšího vysluhování (str.15). V mnoha sborech se scházíme u Kristova stolu nejméně jednou měsíčně a ve svátečních obdobích církevního roku, zejména v adventu a v postu ještě častěji. Nicméně stále přetrvává představa, že běžné evangelické bohoslužby jsou bohoslužby s jediným centrem, kázáním, zatímco bohoslužby svátostné jsou bohoslužby když ne výjimečné, pak slavnostní. V Českém Brodě byly  bohoslužby bez Večeře Páně jako v jediném sboru Poděbradského seniorátu a (moc rád bych se mýlil) v jediném sboru celé Českobratrské církve evangelické naprostou výjimkou. Došlo na ně jednou do roka, v silvestrovském podvečeru. Jinak se neděli co neděli a o všech církevních svátcích vysluhovala Večeře Páně. Když si místní staršovstvo hledalo Jiřího nástupce, položilo mu hned na začátku rozhovoru o jeho kandidatuře zásadní otázku, zda bude v této Jiřím biblicky, historicky, systematicky a prakticky zdůvodněné a v tolerančním sboru postupně probojované praxi pokračovat. Roku 1986 jsem tak přišel k hotovému. Nechtělo se mně věřit, že praxe každonedělního vysluhování se datuje teprve od roku 1983. Z domácích ji, pokud vím, nikdo nikdy nezpochybňoval. Konvertité, jichž měl sbor nemálo, ji považovali za samozřejmost a divili se, proč tomu tak není v jiných sborech. Evangelíci přišlí či přicházející k nám odjinud, se, pravda, podivovali: Prostřený stůl Páně, když je „obyčejná neděle“? Na jejich „Proč?“ jsem však nemusel odpovídat já. Pravidelnou Večeři Páně hájili českobrodští rádi sami. Vždyť to byli oni, kdo si ji nedávno – navzdory pokyvování hlavou okolních farářů, ale s plnou podporou fakultních učitelů praktické theologie Josefa Smolíka a Pavla Filipiho – prosadili! Stávalo stalo, že přespolní napoprvé ke stolu Páně nepřistoupili. Ale nepamatuji si jediný případ, že by někdo v trvalé svátostné  abstinenci vytrval. Obavy, že nám každonedělně vysluhovaná Večeře Páně s postupem času zevšední – běžnou námitku, která se ozvala snad v každém sboru, kde se o této naší praxi dozvěděli –, jsem od domácích nezaslechl snad nikdy.   Liturgie Večeře Páně Zevšednět by nám Večeře Páně opravdu mohla, pokud bychom se na ni připravovali každou neděli na základě jednoho nebo dvou liturgických formulářů, jen tu a tam mírně obměňovaných. To, že je Večeře Páně na Velký pátek jiná než o velikonoční neděli, víme všichni. Ale že bude jiná v adventu a jiná o vánocích, jiná po kázání o ranách egyptských a jiná po kázání o novém Jeruzalémě, zjistíme, až když bude vysluhována opravdu naprosto pravidelně. Farář má pak několik možností. Může se začít pídit po eucharistických modlitbách sesterských evangelických církví. Může se pustit do tvorby textů vlastních. Jiří, člen liturgického odboru SR, která připravovala onu již zmíněnou novou Agendu ČCE, byl jak liturgicky poučený, tak liturgicky kreativní. Když jsem se poprvé chystal sloužit bohoslužbu do Českého Brodu, bylo to o prázdninách 1984, věděl jsem, že nedělní služba v tomto sboru vyžaduje mnohem obsáhlejší přípravu než napsat si kázání a vybrat k němu vhodné písně; že to znamená zarámovat celé kázání do vhodného liturgického rámce. Později, už jako brodský farář, to budu znovu a znovu vysvětlovat všem, kdo mě budou zastupovat: že práce na kázání tu představuje je polovinu nedělní přípravy, druhou polovinu tvoří práce na liturgii.  Českobrodský kazatel si připravoval eucharistickou modlitbu sám. Mohl či spíše měl si vzít za její základ některou z eucharistických modliteb platné evangelické Agendy, např. Formulář B nebo Formulář D z Agendy I (str. 41-43 a 58-60) nebo Alternativní eucharistickou modlitbu či Eucharistickou modlitbu Limské liturgie z Agendy II (str. 298-299 a 370-372), ale očekávalo se, že neopomene též zohlednit text kázání. Směl číst z Agendy, směl improvizovat, ale celek musel mít jasný řád a musel být zdůvodněný a vypracovaný. Důvody pro to byly též praktického rázu: Bohoslužba tu nebyla „představením jednoho muže“, „one man show“. Podílelo se na ní po pravidle nejméně pět dalších členů sboru: lektor/ka prvního a třetího biblického čtení, čtenář/ka vstupní a přímluvné modlitby a pomocník či pomocnice při stolu Páně. Shromáždění se připojovalo k Svatý, svatý, svatý, Tvou smrt zvěstujeme aBeránku Boží. (Pro pořádek dodávám, že jsme v Brodě striktně dodržovali pokyn Agendy I, str.24n, že Zpověď je součástí bohoslužby Slova, kterou uzavírá, a nikoli součástí bohoslužby Večeře Páně, kterou by otevírala. Obměňované, volně formulované Vyznání vin tedy bylo naší první odpovědí na kázání, čímž jsme se vzdálili běžné katolické praxi tohoto vyznání na samotném začátku celé bohoslužby. Druhou odpovědí na kázání bylo Vyznání víry, Krédo, zařazené tak vlastně dobře katolicky. Tady si ovšem nejsem zcela jist, zda jsem převzal Jiřího praxi. Ale pochybuji, že by mně českobrodský sbor dovolil provést takovou změnu bez předchozího rozhovoru.) Biblická čtení Biblická čtení – jednalo se o skutečná čtení, tedy o nikoli o „čtení-základ kázání-poslání“ – měla pokrývat tři biblické okruhy: „Starý zákon-evangelium-epištola“ (v jiných kombinacích, třeba „Evangelium-Starý zákon-epištola“ nebo „Epištola- evangelium-Starý zákon“). Druhé čtení (text kázání) se přes týden probíralo na biblických hodinách, dospělých i dětí. Zpětná vazba tedy nepřišla kazateli až po kázání, nýbrž už před ním: v podobě reakce účastníků biblických hodin na biblický text. Při přípravě kázání proto mohl pracovat nejenom s biblickými komentář a kazatelskými preparacemi, ale též s postřehy biblických čtenářů či posluchačů. V kázání si pak mohl ušetřit zmínky o biblickém zeměpisu a dějepisu (Kolik metrů měřil jeruzalémský chrám? Jak hluboké bylo Genezaretské jezero? Kdy vládl který Herodes? a Kudy se plavil apoštol Pavel?). V krajním případě mohlo dojít i na citát některého z účastníků biblických hodin – členové sboru se tak mohli stát spolutvůrci kázání. Jaká byla Jiřího českobrodská kázání vám ovšem neřeknu. V Českém Brodě jsem ho slyšel kázat jen dvakrát: před svou instalací (kdy jsem tam ještě nebyl farářem) a na své svatbě (když jsem tam už nebyl farářem).   Modlitby Vstupní modlitba(„modlitba“) bývala krátká, četl ji laik, někdy z druhého dílu Agendy ČCE, někdy ze sbírky modliteb. Jiří ji umístil až po prvním čtení. Byl toho názoru, že není na nás, abychom se modlitbou „naladili“ k naslouchání Božímu slovu. Co kdyby se nám to nepodařilo? Nebude lepší, když si nás Boží slovo samo otevře? Přímluvnou modlitbu („přímluvy“) si připravoval někdo z presbyterů v úzké spolupráci s farářem. Měla zohledňovat jak text kázání, tak místní i dobovou situaci. Přímluvná modlitba byla jediným  místem, kde byl v Českém Brodě dán – v době expanze letničních „Manin“ snad do všech městských sborů od Prahy nepříliš vzdáleného seniorátu – prostor spontánnímu projevu evangelikálního typu. Teoreticky mohl do přímluv na místě vstoupit kdokoli ze shromáždění. Pamětníci by nám museli říci, zda se tak fakticky někdy dělo – analogicky k běžnému jevu, že někdo něco dodá k farářovým oznámením. Přímluvy, obvykle zakončené Modlitbou Páně, si uchovaly klasické protestantské umístění v závěru bohoslužeb, po ohláškách a před třetím  člením, jímž bylo poslání (missio) nebo díkůvzdání (doxologie). Skoro jako u katolíků? Skončím dvěma vzpomínkami. První příběh je z raných osmdesátých let, slyšel jsem ho vyprávět jednoho svého kolegu ze seniorátu. Jiří konal venkovský pohřeb v diaspoře svého sboru. V pohřebním průvodu kráčely také dvě katoličky. Jedna z nich prý ukázala na faráře za rakví a sdělila té druhé: „Toho znám, ten je skoro jako náš farář.“ Farářský komentář? Jedni se Jiřího zastávali, druzí se vůči němu ohrazovali. Hrozilo, že náš rozhovor přeroste do hádky. Ale na tom přece není nic špatného. Novozákoník Josef Bohumil Souček tvrdíval, že novozákonní svědectví nabývá občas podoby vášnivého rozhovoru svědků, někdy až hádky. Druhou scénu jsem zažil před několika lety tady v Kobylisích na sborové besedě o liturgii. Vzpomínal jsem na Jiřího milované dítě: Český Brod. Většina přítomných mně naslouchala s porozuměním a se zájmem. Nálada byla tak jednoznačně proliturgická, že jsem si přál, aby zazněl také nějaký hlas protiliturgický; když pro nic jiného, pak proto, abychom nešli cestou vysokocírkevních liturgických hnutí, které považují zavedení liturgie za univerzální lék na všechny nemoci církve. Nakonec se takový hlas přece jen nesměle ozval. „Ale to bychom se pak už ničím nelišili od katolíků.“ V tu chvíli se mně zmocnila nevýslovná nechuť poukázat na to, že se pořád ještě lišíme (například o několik čárek profesionálně kvalitnějším kázáním) a odpověděl jsem protiotázkou, odmítající uvažovat v paradigmatu „My-Oni“: „A proč si myslíte, že bychom se od nich měli lišit? Není snad úžasné, že můžeme konstatovat: V bohoslužbě, v níž jsme se od sebe v průběhu staletí tolik vzdálili, jsme se k sobě v časovém rozmezí jednoho lidského života natolik přiblížili, že se dnes od sebe opravdu mnohdy příliš nelišíme?“

Varhany

Základní údaje
Zhotovitel, rok výroby: Josef Suchý, Slaný; 1854; cca v r.1970 nástroj opravovala f.Organa
Údaje o prostoru: renesanční kostelík (dříve hřbitovní), kapacita cca 60 návštěvníků
Technické údaje
Druh traktury – mechanická zásuvková
Dispozice – manubria levá strana
manuál – Bourdon 8´, Viola da Gamba 8´, Principal 8´
pedál – Superoktav 4´, Oktavbass 8´, Subbass 16´
manubria pravá strana
manuál (pouze) – Oktav 4´, Mixtur 3x, Quint 2 2/3´
                             Superoktav 2´, Flauta minor 4´, Flauta maior 8´
rozsahy klaviatur: manuál C – f´´´ (spodní oktáva chromatická)
                              pedál C – a, krátká oktáva, zvláštní konstrukce – šikmé klávesy (viz foto),
píšťaly chromaticky vystavěny ve velké oktávě,
                                                  v malé oktávě naopak chromaticky vystavěny klávesy –
                                                  – zní tedy c, Cis, d, Dis, e, f, Fis, g, Gis, a
Vzduchové hospodářství – ventilátor Ventus (typ neuveden), plovákový zásobní měch,
                                            regulátor tlaku – roletkový typ; mechanické čerpání vzduchu není
                                            možné
Současný stav (poslední známé informace – jaro 2011)
Na jaře 2011 byla ukončena několik let trvající oprava (viz samostatná zpráva).
Nástroj je plně a bezchybně funkční. Píšťalový fond byl těžce poškozen červotočem, kovové píšťaly byly devastovány předchozími zásahy při intonaci a ladění. Proto je plně nahrazen novými píšťalami. Všechny ostatní části nástroje byly důkladně opraveny (zejm. závady způsobené červotočem) a ošetřeny přípravkem proti dřevokazným škůdcům.
Zvuk nástroje intonačně odpovídá potřebám prostoru, nabízí na svou velikost velkou škálu zvukových barev vhodných jak k průvodu bohoslužeb, tak ke specifickému koncertnímu využití (viz zvukový vzorek).
Využití nástroje
Bohoslužby, komorní koncerty.
Zpracoval: Jan Esterle