Hřbitov byl v důsledku změněné společenské situace po komunistickém převratu převeden v roce 1956 do správy obce Kšely. Na hřbitově se nacházejí hroby významných osobností církve, např. superintendenta Matěje Kubeše (1780 – 1855).

27. 5. 1783 András Kovács

1787–1793 Samuel Szeremley

1794–1810 György Fazekas, superintendent

1811–1845 Matěj Kubeš

1845–1883 Josef Kubeš, senior

1884–1902 Karel Molnár

1903 L. B. Marek

1904–1952 Oskar Nagy

1952–1959 Blahoslav Černohorský

1959–1963 J. A. Verner

1965–1968 Bohdan Pivoňka

1968–1985 Jiří P. Štorek

1985–1990 Jan Štefan

1991–1999 Jan Roskovec

2000–2003 Tomáš Adámek

2004– 2008 Magdaléna Štajfová (Trgalová)

2008 – 2009 Veronika Palátová, Magdaléna Trgalová

2009 – Magdaléna Trgalová, Jan Mamula

1925 – 1927 Václav Boháč

1927 – 1939 Jaroslav Sixta

1939 – 1968 Jaroslav Miškovský

1969 – 1985 Zdeněk Firbas

1985 – 2010 Lia Valková

2010 Petr Hamták

Fara a kostel Evangelický sbor v Českém Brodě, jemuž Jiří Štorek věnoval nejlepší léta svého života (1968-1985), vyčníval z českých evangelických sborů už svými budovami: ze všech sborů Poděbradského seniorátu měl nejnovější faru, montovaný dřevěný domek z let 1970-1971, a nejstarší kostel, bývalý utrakvistický kostelík Nejsv.Trojice z roku 1560. Okolní sbory měly podstatně starší fary a podstatně novější kostely. Na českobrodské  faře, kde se konaly biblické hodiny všech generací, schůzky třicátníků a schůze staršovstva, to vypadalo velmi světsky, bezmála jako v klubovně nějakého sportovního nebo turistického oddílu. Centrální místnosti vévodil krb. Když přišlo víc lidí, sedávali ti mladší na zemi. Sbor se ovšem nepyšnil svou farou, nýbrž svým kostelem, respektive v letech 1973-1983 postupně zrekonstruovaným areálem bývalého hřbitovního kostela. Ten budil na první pohled dojem kostela katolického. Kdo vstoupil dovnitř, byl překvapen jeho novodobým interiérem: okrouhlá apsida nepředstavovala žádné „kněžiště“, prostor, vymezený pro faráře, ba ani „presbytář“, místo vyhrazené staršovstvu. Na židle, rozestavěné do půlkruhu kolem kruhovitého stolu Páně si mohl sednout kdokoli z příchozích. Zmíněný stůl Páně dominoval celému prostoru jako jeho viditelný střed, na obvodu půlkruhu se nacházel přenosný kazatelský pult. Pulpit a stůl Páně, „kazatelna“ a „oltář“ naznačovaly, že bohoslužba tu má dvě ohniska: kázání a Večeři Páně. Církev je tam, „kde se učí čisté evangelium a náležitě se vysluhují svátosti“. (Augsburské vyznání VII, 1530) Varhany na kůru kostela a zvon v novodobé zvonici, kterou se vstupuje do celého areálu, byly přeneseny do Českého Brodu ze zrušeného evangelického kostela v Kšelích, bývalého centra sboru. Výmluvné svědectví o tom, že sbor se nepostavil zády ani k tradici novodobého potolerančního evangelictví.   Večeře Páně každou neděli Agenda ČCE I(1983) označuje nedělní bohoslužby názvem Služby Slova a stolu Kristova, ve vysvětlení odkazuje na katolickou a luterskou tradici chápat Večeři Páně jako součást každé nedělní bohoslužby, zmiňuje Calvinovo přání slavit ji každou neděli a naše staršovstva vybízí uvažovat o zavedení jejího častějšího vysluhování (str.15). V mnoha sborech se scházíme u Kristova stolu nejméně jednou měsíčně a ve svátečních obdobích církevního roku, zejména v adventu a v postu ještě častěji. Nicméně stále přetrvává představa, že běžné evangelické bohoslužby jsou bohoslužby s jediným centrem, kázáním, zatímco bohoslužby svátostné jsou bohoslužby když ne výjimečné, pak slavnostní. V Českém Brodě byly  bohoslužby bez Večeře Páně jako v jediném sboru Poděbradského seniorátu a (moc rád bych se mýlil) v jediném sboru celé Českobratrské církve evangelické naprostou výjimkou. Došlo na ně jednou do roka, v silvestrovském podvečeru. Jinak se neděli co neděli a o všech církevních svátcích vysluhovala Večeře Páně. Když si místní staršovstvo hledalo Jiřího nástupce, položilo mu hned na začátku rozhovoru o jeho kandidatuře zásadní otázku, zda bude v této Jiřím biblicky, historicky, systematicky a prakticky zdůvodněné a v tolerančním sboru postupně probojované praxi pokračovat. Roku 1986 jsem tak přišel k hotovému. Nechtělo se mně věřit, že praxe každonedělního vysluhování se datuje teprve od roku 1983. Z domácích ji, pokud vím, nikdo nikdy nezpochybňoval. Konvertité, jichž měl sbor nemálo, ji považovali za samozřejmost a divili se, proč tomu tak není v jiných sborech. Evangelíci přišlí či přicházející k nám odjinud, se, pravda, podivovali: Prostřený stůl Páně, když je „obyčejná neděle“? Na jejich „Proč?“ jsem však nemusel odpovídat já. Pravidelnou Večeři Páně hájili českobrodští rádi sami. Vždyť to byli oni, kdo si ji nedávno – navzdory pokyvování hlavou okolních farářů, ale s plnou podporou fakultních učitelů praktické theologie Josefa Smolíka a Pavla Filipiho – prosadili! Stávalo stalo, že přespolní napoprvé ke stolu Páně nepřistoupili. Ale nepamatuji si jediný případ, že by někdo v trvalé svátostné  abstinenci vytrval. Obavy, že nám každonedělně vysluhovaná Večeře Páně s postupem času zevšední – běžnou námitku, která se ozvala snad v každém sboru, kde se o této naší praxi dozvěděli –, jsem od domácích nezaslechl snad nikdy.   Liturgie Večeře Páně Zevšednět by nám Večeře Páně opravdu mohla, pokud bychom se na ni připravovali každou neděli na základě jednoho nebo dvou liturgických formulářů, jen tu a tam mírně obměňovaných. To, že je Večeře Páně na Velký pátek jiná než o velikonoční neděli, víme všichni. Ale že bude jiná v adventu a jiná o vánocích, jiná po kázání o ranách egyptských a jiná po kázání o novém Jeruzalémě, zjistíme, až když bude vysluhována opravdu naprosto pravidelně. Farář má pak několik možností. Může se začít pídit po eucharistických modlitbách sesterských evangelických církví. Může se pustit do tvorby textů vlastních. Jiří, člen liturgického odboru SR, která připravovala onu již zmíněnou novou Agendu ČCE, byl jak liturgicky poučený, tak liturgicky kreativní. Když jsem se poprvé chystal sloužit bohoslužbu do Českého Brodu, bylo to o prázdninách 1984, věděl jsem, že nedělní služba v tomto sboru vyžaduje mnohem obsáhlejší přípravu než napsat si kázání a vybrat k němu vhodné písně; že to znamená zarámovat celé kázání do vhodného liturgického rámce. Později, už jako brodský farář, to budu znovu a znovu vysvětlovat všem, kdo mě budou zastupovat: že práce na kázání tu představuje je polovinu nedělní přípravy, druhou polovinu tvoří práce na liturgii.  Českobrodský kazatel si připravoval eucharistickou modlitbu sám. Mohl či spíše měl si vzít za její základ některou z eucharistických modliteb platné evangelické Agendy, např. Formulář B nebo Formulář D z Agendy I (str. 41-43 a 58-60) nebo Alternativní eucharistickou modlitbu či Eucharistickou modlitbu Limské liturgie z Agendy II (str. 298-299 a 370-372), ale očekávalo se, že neopomene též zohlednit text kázání. Směl číst z Agendy, směl improvizovat, ale celek musel mít jasný řád a musel být zdůvodněný a vypracovaný. Důvody pro to byly též praktického rázu: Bohoslužba tu nebyla „představením jednoho muže“, „one man show“. Podílelo se na ní po pravidle nejméně pět dalších členů sboru: lektor/ka prvního a třetího biblického čtení, čtenář/ka vstupní a přímluvné modlitby a pomocník či pomocnice při stolu Páně. Shromáždění se připojovalo k Svatý, svatý, svatý, Tvou smrt zvěstujeme aBeránku Boží. (Pro pořádek dodávám, že jsme v Brodě striktně dodržovali pokyn Agendy I, str.24n, že Zpověď je součástí bohoslužby Slova, kterou uzavírá, a nikoli součástí bohoslužby Večeře Páně, kterou by otevírala. Obměňované, volně formulované Vyznání vin tedy bylo naší první odpovědí na kázání, čímž jsme se vzdálili běžné katolické praxi tohoto vyznání na samotném začátku celé bohoslužby. Druhou odpovědí na kázání bylo Vyznání víry, Krédo, zařazené tak vlastně dobře katolicky. Tady si ovšem nejsem zcela jist, zda jsem převzal Jiřího praxi. Ale pochybuji, že by mně českobrodský sbor dovolil provést takovou změnu bez předchozího rozhovoru.) Biblická čtení Biblická čtení – jednalo se o skutečná čtení, tedy o nikoli o „čtení-základ kázání-poslání“ – měla pokrývat tři biblické okruhy: „Starý zákon-evangelium-epištola“ (v jiných kombinacích, třeba „Evangelium-Starý zákon-epištola“ nebo „Epištola- evangelium-Starý zákon“). Druhé čtení (text kázání) se přes týden probíralo na biblických hodinách, dospělých i dětí. Zpětná vazba tedy nepřišla kazateli až po kázání, nýbrž už před ním: v podobě reakce účastníků biblických hodin na biblický text. Při přípravě kázání proto mohl pracovat nejenom s biblickými komentář a kazatelskými preparacemi, ale též s postřehy biblických čtenářů či posluchačů. V kázání si pak mohl ušetřit zmínky o biblickém zeměpisu a dějepisu (Kolik metrů měřil jeruzalémský chrám? Jak hluboké bylo Genezaretské jezero? Kdy vládl který Herodes? a Kudy se plavil apoštol Pavel?). V krajním případě mohlo dojít i na citát některého z účastníků biblických hodin – členové sboru se tak mohli stát spolutvůrci kázání. Jaká byla Jiřího českobrodská kázání vám ovšem neřeknu. V Českém Brodě jsem ho slyšel kázat jen dvakrát: před svou instalací (kdy jsem tam ještě nebyl farářem) a na své svatbě (když jsem tam už nebyl farářem).   Modlitby Vstupní modlitba(„modlitba“) bývala krátká, četl ji laik, někdy z druhého dílu Agendy ČCE, někdy ze sbírky modliteb. Jiří ji umístil až po prvním čtení. Byl toho názoru, že není na nás, abychom se modlitbou „naladili“ k naslouchání Božímu slovu. Co kdyby se nám to nepodařilo? Nebude lepší, když si nás Boží slovo samo otevře? Přímluvnou modlitbu („přímluvy“) si připravoval někdo z presbyterů v úzké spolupráci s farářem. Měla zohledňovat jak text kázání, tak místní i dobovou situaci. Přímluvná modlitba byla jediným  místem, kde byl v Českém Brodě dán – v době expanze letničních „Manin“ snad do všech městských sborů od Prahy nepříliš vzdáleného seniorátu – prostor spontánnímu projevu evangelikálního typu. Teoreticky mohl do přímluv na místě vstoupit kdokoli ze shromáždění. Pamětníci by nám museli říci, zda se tak fakticky někdy dělo – analogicky k běžnému jevu, že někdo něco dodá k farářovým oznámením. Přímluvy, obvykle zakončené Modlitbou Páně, si uchovaly klasické protestantské umístění v závěru bohoslužeb, po ohláškách a před třetím  člením, jímž bylo poslání (missio) nebo díkůvzdání (doxologie). Skoro jako u katolíků? Skončím dvěma vzpomínkami. První příběh je z raných osmdesátých let, slyšel jsem ho vyprávět jednoho svého kolegu ze seniorátu. Jiří konal venkovský pohřeb v diaspoře svého sboru. V pohřebním průvodu kráčely také dvě katoličky. Jedna z nich prý ukázala na faráře za rakví a sdělila té druhé: „Toho znám, ten je skoro jako náš farář.“ Farářský komentář? Jedni se Jiřího zastávali, druzí se vůči němu ohrazovali. Hrozilo, že náš rozhovor přeroste do hádky. Ale na tom přece není nic špatného. Novozákoník Josef Bohumil Souček tvrdíval, že novozákonní svědectví nabývá občas podoby vášnivého rozhovoru svědků, někdy až hádky. Druhou scénu jsem zažil před několika lety tady v Kobylisích na sborové besedě o liturgii. Vzpomínal jsem na Jiřího milované dítě: Český Brod. Většina přítomných mně naslouchala s porozuměním a se zájmem. Nálada byla tak jednoznačně proliturgická, že jsem si přál, aby zazněl také nějaký hlas protiliturgický; když pro nic jiného, pak proto, abychom nešli cestou vysokocírkevních liturgických hnutí, které považují zavedení liturgie za univerzální lék na všechny nemoci církve. Nakonec se takový hlas přece jen nesměle ozval. „Ale to bychom se pak už ničím nelišili od katolíků.“ V tu chvíli se mně zmocnila nevýslovná nechuť poukázat na to, že se pořád ještě lišíme (například o několik čárek profesionálně kvalitnějším kázáním) a odpověděl jsem protiotázkou, odmítající uvažovat v paradigmatu „My-Oni“: „A proč si myslíte, že bychom se od nich měli lišit? Není snad úžasné, že můžeme konstatovat: V bohoslužbě, v níž jsme se od sebe v průběhu staletí tolik vzdálili, jsme se k sobě v časovém rozmezí jednoho lidského života natolik přiblížili, že se dnes od sebe opravdu mnohdy příliš nelišíme?“