Neděle 27.9.2026 (Mt 21,28-32)

ROZDÍLNÉ DĚTI

 

Čím to může být? Mám dvě dcery. Dostaly stejnou výchovu. Vyrůstaly v přibližně totožných sociálních podmínkách v jednom městě. Jedly to, co jsme vařili. Chodily do stejné školy. Jezdily s námi na stejné výlety do lesa, na hrad Bezděz nebo k babičce na vesnici. Hrály si s hračkami, které jsme měli doma: panenky, lego, puzzle, skládací kostky. Četli jsme jim stejné knihy: Broučky, Pejska a kočičku, Děti z Bulerbynu, Erbenovy pohádky. Harryho Pottera si četly samy, k naší radosti ty poslední díly už v angličtině. A přesto je každá jiná – co se týče temperamentu, povahy, zaměstnání, spokojenosti.

 

Mám je rád stejnou otcovskou láskou a nemůžu říct, která je mi bližší a která lépe naplňuje mé očekávání. Protože vztah otce a dcer, vztah matky a synů, to je něco nezrušitelného, co pevně trvá, ať už se děje cokoli.

 

RODINNÉ MODELY

 

Uvádí se, že podoba rodinného uspořádání se v čase zásadně proměňuje. Že původní starší patriarchální model postupně ustupuje modelu liberálnímu či dokonce postmodernímu, kdy už tolik nezáleží na tom, zda vás vychovává otec a matka nebo dvě matky nebo dva otcové. Na tom něco je a bylo by naivní nad tím zavírat oči. Ale ne vždy platí, že čím jsme blíže současnosti, tím ubývá ochoty dětí poslušně vykonávat, co po nich rodiče požadují. Což vidíme na vyprávění o práci dvou bratrů na otcovském vinohradu.

 

Ten příběh začíná, jak očekáváme, dosti autoritativně. Otec se ani jednoho ze svých synů moc neptá, jestli se mu chce nebo nechce a každého prostě pošle do práce způsobem, který, jak se zdá, s nějakým odporem ani nepočítá: Synu, jdi dnes pracovat na vinici!

Jenomže tady idylická představa o tradiční rodině, kde je otcovo slovo svaté, končí. První syn nestydatě odmlouvá. Ochota druhého se záhy promění v bohapustou lež. Jak se říká, „slibem nezarmoutíš“.

 

CELNÍCI A NEVĚSTKY

 

Tohle je jedno z Ježíšových nejkratších a dějově nejjednodušších podobenství. Když však na vědomí vezmeme i posluchače, na které se Ježíš jako vypravěč obrací, a další lidi, o kterých také hovoří, rázem máme na jevišti spoustu dalších postav. Tedy velekněží a starší lidu. Tedy celníky a nevěstky. Také opět zazní jméno toho, koho si asi Ježíš vážil nejvíc, jméno Jana Křtitele.

 

Pokud tedy Ježíš publiku řekne Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království, musí to být pro jeho zbožné posluchače pobuřující, ne-li urážlivé. To je jako bychom dnes řekli, že lepší naději na spasení než my mají estébáci a prostitutky. To by nás asi nadzdvihlo ze židlí a neslyšeli bychom to rádi. Ale možná že by nás to vedlo k zamyšlení – proč nám něco takového Ježíš říká a kam nás tím chce dovést.

 

To s těmi celníky a nevěstkami přece není ojedinělý případ. Stačí si vzpomenout na postavou maličkého celníka Zachea v Jerichu. Nebo na celníka Matouše v Kafarnaum – oba se stali Ježíšovými učedníky.

 

Stačí si vzpomenout na ženu obviněnou z cizoložství, kterou horliví mravokárci chtěli kamenovat a které se Ježíš zastal proti všem předpokladům. Nebo na ženu hříšnici, která pláčem smáčela Ježíšovy nohy, potírala je vzácným olejem a utírala svými vlasy. Také ona přijala Ježíšovo odpuštění a prokázala velikou lásku.

 

KTERÝ SPLNIL VŮLI OTCE?

 

Velice mě láká zkusit spolu s vámi malý experiment. Ježíš v závěru svého podobenství klade jednoduchou otázku, na kterou bychom mohli zkusit odpovědět, každý sám za sebe: Kdo z těch dvou splnil vůli svého otce?

 

Ať zvednou ruku ti, kdo si myslí, že ten první syn, který nejprve odmlouval, pak ale toho litoval a na vinici šel.

 

Ať také hlasují ti, kdo mají za to, že vůli otce splnil ten druhý, který nejprve poslušně řekl Ano, pane, ale pak do práce nešel.

 

Ale máme tu ještě dvě další možnosti. Totiž otázku, zda snad splnili vůli otce oba dva, byť každý jiným způsobem.

Anebo, a to je také myslitelné: vůli otce nesplnil ani jeden z nich.

 

KOMU TO JEŽÍŠ VYPRÁVÍ

 

Myslím, že bude důležité vzít do úvahy, komu vlastně Ježíš toto své ne jednoduše uchopitelné podobenství vypráví a na koho možná myslí Matouš, který tuto historku zapsal do svého evangelia.

 

Z pozorného čtení 21. kapitoly Matoušova spisu se to zdá být jednoznačné. Syn tesaře z Nazareta se během svého učení v jeruzalémském chrámu předně obrací na zbožné návštěvníky svatyně. Především na velekněží a starší lidu obklopené pravděpodobně spoustou poutníků, kteří přišli do svatého města slavit velikonoční svátky. To jistě nebudou nějací zlodějíčkové, prostopášníci nebo neznabozi.

 

Naopak: nejspíše máme co do činění s lidmi, kteří už od mládí znají a dodržují Mojžíšův zákon, o Boží svrchovanosti nepochybují. Jsou to lidé pravidelné modlitby, častí účastníci svátečních chrámových obřadů a sobotních synagogálních shromáždění. Mezi nimi nejen saduceové, ale i takoví poctiví farizeové, jako Nikodém nebo Josef z Arimatie. To oni si mají pozorně všimnout příkladu těch, kteří v danou chvíli s nimi v chrámě nejspíš nejsou – totiž příkladu tak podezřelých osob, jaké představují celníci a nevěstky. Ti je, podle Ježíšova nepříjemně ostrého slova, předcházejí do Božího království.

 

Já bych nad těmi, kdo nepřijali ku pokání volající kázání Jana Křtitele, muže spravedlivého a nad jiné čestného, já bych ale nad nimi nelámal hůl. Nechci o nich tvrdit, že je s nimi konec a že jsou ztraceni kvůli své zaslepenosti a pyšnému srdci.

 

Když se řekne, a může to být docela nepříjemná pravda, když se řekne, že vás někdo někam předchází, ještě to neznamená poslední slovo. Nemusí to znamenat, že se tam, kam ti ospravedlnění hříšníci jdou, aby nás zahanbili a dali nám příklad, že se tam nikdy nedostaneme. Boží království se díky oběti Beránkově otevírá všem, kdo litují svých provinění, kdo proměňují sebe sama a kdo uvěří slovu evangelia.