Mt 10,38-11,1 (28.6.2026)

V pátém století před Kristem žil v čínské provincii Wu, to je někde v deltě řeky Jang C’ Tiang, moudrý muž jménem Sun’ C. Správně se prý jeho jméno vysloví Sunzi. Ten se do dějin literatury zapsal tím, že vytvořil jednu z vůbec prvních knih o vojenské strategii. Ta se dodnes tiskne pod názvem Umění války. Z tohoto spisu si dovolím ocitovat jeden výrok tohoto čínského mistra:

Uveď své lidi do situace, ze které není úniku, a oni raději zemřou, než aby utekli. Když jsou připraveni zemřít, jak bys mohl nedosáhnout vítězství?

V úplně jiné době žil a na jiném místě působil americký generál, nám známý George Smith Patton. Mimochodem pokřtěný a praktikující evangelík, člen kalifornské Episkopální církve. Osvobodil Plzeň v dubnu a květnu 1945, tedy na sklonku 2. světové války. Dochovalo se jeho slovo, které se podobá tomu, co říkal dávno před ním zmíněný čínský učenec:

Hrdina je muž, který odvážně postupuje vpřed, i když má strach. Pokud budete myslet jen na to, jak přežít, nepřítel vás dostane.

Znalci Nového zákona mají za to, že právě odtud, z vojenského prostředí, snad od římské legie Feratta (železná) ležící u města Megido, tedy v branách Galileje, pochází přísloví, které znal a svým posluchačům opakoval Ježíš. Slyšeli jsme ho v tomto znění:

Kdo nalezne svůj život, ztratí jej;

kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Evangelista na jiném místě zapsal mírně odlišnou podobu téhož:

Kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde;

kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Smysl toho, co říkají generál Patton, Sun’C i Ježíš je jeden a tentýž. Když někdo z obavy o svůj život utíká z boje, obrací se k nepříteli zády, a tím se stává jeho snadným terčem. Jeho naděje na přežití je paradoxně nižší, než kdyby zůstal a bojoval tváří v tvář.

Samozřejmě, že i ten, kdo z boje neutíká a kdo se zmužile postaví nepříteli čelem, podstupuje značné riziko. Může být zajat. Může být vážně zraněn. Může zemřít. To nebezpečí, jakkoli si ho nikdo nepřeje, to nebezpečí existuje. Ovšem nejen na válečném poli. Ale pro nás asi mnohem častěji v docela obyčejném, všedním životě.

(2) Proto Ježíš apoštolům, které vysílá na náročnou cestu, říká, že kříži se nelze předem vyhnout. Stejně tak nikdo z věřících nemá to privilegium, že se mu nic zlého nikdy nestane. V tomto smyslu naše víra nefunguje jako neprůstřelný pancíř, který nás zázračně a bezpečně ochrání před chřipkou, cukrovkou nebo autonehodou. Nic takového se v Písmu svatém neslibuje a nic takového se ani v církvi lehkovážně slibovat nemá.

Co se však slibovat má, že ten, kdo s pokorou a oddaností přijme tíhu svého utrpení – ať už má podobu jakoukoli – právě ten získá to privilegium, že se může stát Ježíšovým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, říká Ježíš, není mne hoden.

(3) Celá dlouhá desátá kapitola Matoušova evangelia zachycuje Ježíšovu rozsáhlou promluvu. Je adresovaná dvanácti učedníkům. Tedy apoštolům, které tímto způsobem pověřuje a vysílá do služby.

Jděte a hlásejte: Přiblížilo se nebeské království. Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy.

Ježíš to ví a učedníci to vědí také – že půjdou jako ovce mezi vlky. Že někde nebudou přijati, jinde že budou osočováni ze spolku s ďáblem, a jinde zase bičováni. Jinak pověděno, že těm, kdo odvážně přinášejí evangelium, hrozí újma, které by možná byli uchráněni, kdyby nedělali vůbec nic. Kdyby jako rybáři setrvali u svých sítí a kdyby Matouš zůstal pohodlně sedět ve své celnici a dál šidil všechny, kdo mají něco k proclení.

Čili docela reálně hrozí, že vyslaní Ježíšovi poslové časem zmalomyslní. Že je ovládne, jak kdysi řekl Václav Havel, „blbá nálada“. Možná ne hned – nadšení chvíli vydrží – ale po určité době a po sérii neúspěšných pokusů zcela jistě.

Na takové malomyslnosti určitě něco je. Můžeme ji považovat za něco přirozeného, co se dá předem očekávat. Málokdo z nás vydrží dlouhodobě usilovat o něco, co se mu opakovaně nebude dařit, za co ho nikdo nepochválí a naopak za co mu lidé ještě budou nadávat. To se dá pochopit.

Proto Ježíš mluví o odměně. Je to ovšem trochu hádanka. Jakou odměnu má na mysli? Co to je, ta odměna proroka? Co to je, ta odměna spravedlivého?

Takový dvacet let sloužící římský legionář doby Ježíšovy měl v tomto ohledu naprosto jasno. Věděl, že každý rok mu pokladník ve stanovenou dobu v žoldu na ruku vyplatí rovných tři sta stříbrných denárů. Kvůli tomu přece přísahal věrnost císaři a vojenské cti své legie. Proto slíbil: „Nikdy neopustím svou formaci. Nebudu se vyhýbat smrti za římský stát. Budu poctivě plnit veškeré rozkazy svého velitele.“

Pokud by ovšem místo tří set stříbrných na konci ročního cyklu dostal malou číši studené vody, asi by se dost divil.

Ale přijde na to. V dnešních cenách litr pitné vody vyjde na směšných patnáct haléřů. Pokud ovšem vodárna funguje, jak má. Pokud do vodojemu nateče dost pramenité vody. Jenomže to už není samozřejmé. Slunce pálí a krajina vysychá. Zásoby podzemní vody se rok od roku zmenšují. V některých obcích středočeského kraje voda z kohoutku teče – pokud vůbec – ve stanovenou dobu jen ráno a večer.

Mít jistotu, že máme dost čisté vody, tedy znamená mít jistotu života. Mít víru v Ježíšovo evangelium znamená mít jistotu, že jeho slovo platí. I kdyby snad někdo ztratil svůj časný život ve věrné službě nebeského království, ať už tato služba vypadá jakkoli, ten získá odměnu proroka, odměnu spravedlivého. Totiž pevnou naději vzkříšení a života věčného.