1Sam 1,1-20 (Neděle 17.11.2024)

Rádi říkáváme, že chrám je „dům modlitby“. S tímto tvrzením se můžeme dokonce opřít o slovo evangelia.

Ale: Slyší naše modlitby někdo? A pokud je snad slyší, splní naše přání? A nakonec: Je chrám vždy opravdu tím nejlepším místem, kde se v bezpečí a pokoji můžeme s důvěrou modlit?

Učedníci obdivují mohutné zdi a velkolepou výzdobu jeruzalémského chrámu. Ježíš však jejich nadšení zchladí svým prorockým slovem. Podnes se ostře a bolestně zařezává až do morku našich zbožných kostí: Nezůstane na kameni kámen, všechno bude rozmetáno.

Oba příběhy, jak jsme je dnes slyšeli, z evangelia a z První Samuelovy, se nějak točí kolem chrámu. Lhostejno přitom, zda je to chrám v hlavním městě nebo kousek vedle, v okresním Šílu. Tím se nastavuje skutečná duchovní perspektiva starozákonního vyprávění o Elkánovi, Chaně, a narození jejich dítěte, které samozřejmě a možná i záměrně ze začátku vypadá spíše jako historka o malicherné rodinné roztržce.

To vyprávění se podobně jako puzzle, jako papírová skládačka, dá sestavit z několika dílků, které do sebe vzájemně zapadají a navzájem se doplňují.

S Elkánou, jako s prvním dílkem takové pomyslné skládačky, se otevírá téma, které mezi námi zůstává živé i dnes. Mám na mysli to jeho mnohoženství, ten manželský trojúhelník, kde muž dělí svou přízeň mezi dvě manželky. Nemusí se nám to líbit. Ale tak už to bývá, tak to chodilo a chodí, nic nového pod sluncem. Pokud dnes někdo módně hovoří o takzvané polyamorii jako o něčem, co tu nikdy nebylo, hluboce se mýlí. Neumím posoudit, zda v těchto komplikovaných vztazích jsou jejich aktéři převážně spokojení nebo nejsou. Ale podle známých biblických vyprávění spíše ne. Vždycky se nakonec někomu dá té lásky víc a někomu míň. Elkána je toho viditelným příkladem, když jednu ženu okatě preferuje a druhou pochopitelně poněkud zanedbává.

Když to celé čteme, nesmíme se dát zmýlit úvodními větami. V nich se nám totiž Elkána představí jako typický starozákonní patriarcha, muž jako hlava rodiny. Jako ten, který to všechno promyšleně a pevnou rukou řídí. Biblický text si s námi však hraje, pokud tohle tradiční uspořádání zdánlivě respektuje a slavnostně uvádí na scénu: Byl jeden muž z Ramatajim-sófímu, z Efrajimského pohoří; jmenoval se Elkána. Byl to Efratejec, syn Jeróchama, syna Elíhúa, syna Tochúa, syna Súfova. Jaký úctyhodný rodopis, řekneme si naivně, až do čtvrtého pokolení!

Záhy ovšem zjišťujeme, že o něm, o Elkánovi, to celé vlastně nebude. On ve výsledku nerozhodne vůbec o ničem. Těmi, kdo děj posunou dál a do něj budou aktivně zasahovat, jsou jeho dvě ženy, Chana a Penina.

Tady asi nejde o to, zda zlí lidé jsou spíše muži nebo ženy, to už záleží na okolnostech. Spíše si tu máme všimnout, že snad v každé rodině nebo v nějakém společenství se skoro vždycky vyskytne někdo, kdo má nutkavou potřebu škodit, ubližovat, vysmívat se, pomlouvat. To bývá učiněná pohroma, opakovaně tikající bomba krátce před výbuchem. S tím se žije dost těžce a ne vždy si víme rady. Takové lidi tu nechci rádoby křesťansky lacino omlouvat nebo jejich destruktivní chování zlehčovat.

Zároveň je dobré nezapomenout, že věci mají své příčiny, někdy docela zřetelné. Možná kdyby se ty zavčasu odstranily, pak by se děj odvíjel nějak jinak. Jistěže tou zlou ženou našeho vyprávění je Penina. Chanu uráží a všelijak jí ubližuje. Umíme si domyslet, jak to asi provozuje, protože víme, jak to takové osoby dělají i v naší blízkosti. Jenomže nelze přehlédnout, co předchází. Její manžel Elkána k ní spravedlivý rozhodně není. Hodně jí zůstává dlužen ve svých citech i činech. A snad můžeme zatušit milosrdnou Boží ruku v tom, že Bůh právě této odstrkované a nemilované ženě dává požehnání v podobě dětí, které se jí šťastně narodí.

Kněžské povolání – a to je třetí dílek do naší skládačky – kněžské povolání patří k těm vůbec nejstarším, co lidstvo pamatuje, se vší úctou i černým humorem. I dnes každý ví nebo alespoň nějak odhaduje, co takový kněz dělá nebo spíše dělat má. Jeho posláním je pečovat o Boží stádce, o modlitbu, o sdílení Božího slova, o bohoslužby a vůbec veškerý chrámový provoz, aby se tam vše dělo k větší slávě Boží.

Jenomže, jak víme, i kněží jsou jen lidé a mají své slabosti. Někteří svou roli zvládají slavně a někteří neslavně. Ale tady pozor: jakkoli podle toho tyhle Boží služebníky černobíle dělíme do dvou kategorií, pravda bývá pestřejší.

Čehož zářným příkladem je právě kněz Elí. Správce velebné svatyně v městečku Šílo, kde po nějakou dobu Izraelci dokonce uchovávají staroslavné desky Mojžíšova Desatera. Jeho mravní profil i pracovní kompetence rozhodně nejsou zrovna excelentní. Vedlejším efektem toho jsou jeho dva nezvedení synové, pomocní kněží Chofní a Pinchas. V podstatě lotři v rouše beránčím a jejich otec nad tím zavírá oči.

Když do prázdného chrámu v neobvyklou dobu vstoupí neznámá žena, Elí ji špatně odhadne. Považuje ji za přiopilou paní, která si spletla dveře a chce ji vyhodit. Pak ale Elí pochopí. Věci se mají zcela jinak. Pochopí, selhání si uvědomí, své chování promění. Nejen kvůli tomu pak o čtyři roky později jako svého žáka s pozoruhodnou pozorností a péčí přijme Samuela, prvního z proroků izraelských.

Přiznejme si, že i my občas nebo někdy i často podléháme nejrůznějším předsudkům a mylným odhadům, jako svého času kněz Élí. Třeba když pozorujeme nějakou mladou, pohlednou, bezdětnou ženu či dívku. Od ní pak očekáváme ledacos, jen ne chování pokorné, moudré a zbožné. Pomyslíme si: Taková krasavice! Jistě favoritka srdce svého muže. Ta to má lehké: stačí, aby se svýma krásnýma očima podívala, a vše se jí snadno podaří, starosti žádné. Nouzí a nezájmem netrpí nikdy!

A možná že to tak nějak u Chany ze začátku i fungovalo, nevíme. Její manžel ji vroucně miluje a tuto svou lásku stále dává najevo svými slovy i dárky. Jenomže bezdětná Chana zůstává nešťastná – postupem doby asi stále víc a víc. Nenávist té druhé manželovy ženy se jí dotýká na citlivém místě. Smysl jejího života se jí ztrácí. Láska jejího manžela, o jehož rozumu si můžeme myslet ledacos, jí přestává stačit. Teď touží po něčem vyšším, spravedlivějším a trvalejším. Dychtí po něčem, co ji bude přesahovat, v čase i v prostoru.

Jistěže bolestně a s pláčem touží po dítěti, ať už by to měla být dívka nebo chlapec. Ale stejně tak po milosti Hospodina. V něho věří hluboce a oddaně.