Lk 8,26-39 (Neděle 29.6.2025)

(1) Nikdo neví, jak Pán Ježíš Kristus vlastně vypadal. Jakou měl výšku postavy. Jakou tvář. Tvar a barvu očí. Vousy a vlasy. I když mnozí to chtěli vědět a toužili po tom. Například král Abgar, panovník mezopotámského města Edessa. Vypráví se, že byl těžce stižen malomocenstvím. A právě k tomu, aby se uzdravil, toužil spatřit alespoň na plátně zachycenou Kristovu tvář. Vyslal za Ježíšem do Galileje proto svého dvorního malíře, aby mu Ježíšův portrét namaloval a přinesl.

 

A protože se tato slavná a svého času jako vzor uznávaná ikona Kristovy tváře nedochovala, panují až podnes v této otázce dva zcela protichůdné postoje.

První zastává Klément Alexandrijský. Podle něj Ježíš musel být ošklivý. Protože právě o jeho nehezkém vzhledu prorokuje Izajáš slovy, která si připomínáme hlavně během Velikonoc:

Neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili... kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí, zkoušený nemocemi.

 

Zcela opačně to vidí takoví slavní kazatelé dávnověku, jakými jsou například Jan Zlatoústý nebo Ambrož Milánský. Ti v souladu s tradicemi antické kalokagatie zvěstují Krista krásného a navýsost pohledného. Také tento jejich názor se dá dobře doložit z Písma svatého. V Žalmu 45. čteme:

Ty nejkrásnější ze synů lidských, z tvých rtů se line milost, proto ti Bůh navěky žehná!

 

A navíc ještě existuje jakoby šalomounské řešení, ještě něco jako třetí, střední cesta. Podle ní je to tak, že Kristův vzhled se mění podle toho, kdo se na něj dívá. Ježíšova tvář je krásná pro lidi dobré. Pro lidi zlé a nehodné naopak ošklivá.

 

Ale proč o tom dnes vůbec mluvíme. Protože evangelista Lukáš o Ježíšově tváři píše v právě přečteném textu dokonce třikrát za sebou:

Svou tvář zaměřil na putování do Jeruzaléma – tak nějak by se to dalo přeložit. Samařští vesničané ho pak, píše evangelista, nepřijali na noc, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému.

Což je poetický způsob vyjádření čehosi vnitřního – čemu ovšem rozumíme velice dobře. Již padlo rozhodnutí. Ježíš vyráží na cestu. Cestu pro něj – a pro nás! – důležitou. Nikdo a nic ho od jeho pevného záměru neodvede. Jeho oči jsou obráceny k jeruzalémskému chrámu. A také ke Golgotě, popravčímu místu ležícímu kdesi ve skalách za městskými hradbami.

 

(2) A poslal anděly před tváří svou – i tak by se dalo doslova převést, co ekumenická Bible říká slovy o něco prostšími: A poslal před sebou posly.

Vůbec netušíme, koho vlastně pověřuje úkolem připravit mu zázemí na noc v místech tak pro Židy nebezpečných, jakými jsou sídla samařských vesničanů. Jakub a Jan, s přízviskem Synové hromu, to určitě nebyli – ti by tam se svou povahou slonů v porcelánu nadělali víc škody než užitku.

 

Nu dobře, ale jak tomu máme rozumět, že vyslal posly? Aby snad podobni středověkým trubačům a heroldům s předstihem místní lidi připravili na slavnostní událost? Na to, že přes jejich obec půjde Král králů?

Jisté je, že oni bez jakýchkoli okolků či námitek prostě jdou a udělají, co po nich jejich Pán žádá. Ale neuspějí ani v nejmenším. Cíle nedosáhnou. Ježíšova cesta do Jeruzaléma začíná neslavně. Což se podobá okolnostem jeho vánočního narození: pro Božího Syna se nenajde místo pod střechou.

Do jarního svátku Velikonoc je ještě daleko a v samařských horách studeně profukuje, občas nepříjemně prší.

 

Pokud smíme činit závěry z toho, co se neříká: Ti andělsky mírní a pokorní poslové udělají, co mohou, a se svým neúspěchem se nějak nakonec smíří. Aniž by se urazili nebo dokonce aniž by se na nepohostinné Samařany ohnivě rozhněvali.

 

(3) Čímž se dostáváme k rodným bratrům Jakubovi a Janovi, na jejichž vznětlivou povahu jsem již raději upozornil. Umíme si představit, jak jsou v tom okamžiku na koni a vztekem bez sebe. Na jejich slova teď došlo. Nic jiného se od proradných Samařanů přece nedá čekat! To byl tedy nápad, myslet si, že nás tam pěkně ubytují a dobrou večeři vlídně nabídnou! To ani náhodou – ten pokus o ubytování byl ke svému nezdaru odsouzen už předem. Jablko nikdy přece nepadne daleko od stromu. Na takové zlé lidi platí jen hrubá zničující síla, jen plamenomet. Což se dá zařídit podle vzoru proroka Eliáše.

 

Ano, Eliáš je někdo, kdo to s ohněm docela umí. V knihách Královských je to pro paměť církve pěkně zachováno. V dnešním čtení z Druhé královské jsme sledovali, jak prorok právě ohněm spálil dvakrát padesát po zuby ozbrojených vojáků. Ty na něj poslal zle poraněný samařský král Achazjáš.

A právě v tom je to jiné. Ano, Eliáš se brání zuby nehty, o tom není žádných pochyb. Zabíjí však ne proto, že někde nedostal nocleh, nýbrž proto, že oni chtějí zabít jeho.

 

Přitom ekumenická cesta k mezináboženské toleranci je tak snadná. Ježíš se nepohorší a nevlídnost místních jinověrců nijak neokomentuje. Prostě nastalou situaci vezme na vědomí. A přizpůsobí se. Jakkoli to pro jeho unavené nohy bude znamenat další nachozené kilometry. A šli do jiné vesnice.

 

(4) Ježíš se vydává na cestu, protože se naplňuje lhůta. Nastávající velikonoční svátky budou jeho poslední. Vydává se na cestu se svými učedníky a učednicemi, jakkoli o soužití mužů a žen v tomto průvodu věrných nemáme žádnou představu. A cestou se k nim na mnoha místech přidávají další. Byť se střídavými úspěchy. Leckdy má pokus o následování Krista otevřený konec. Jako v případě kohosi, kdo mu sám od sebe, s notnou dávkou odevzdanosti, jaká přesahuje obecný zvyk, nabídne své služby: Budu tě následovat, kamkoli půjdeš. Ježíš toho člověka možná nepřijme – tak se to nabízí na první dobrou – ale možná přijme. Protože, jak pověděno, konec je tu otevřený a ne vše musí být nutně dořečeno.

 

Jisté je, že následování Krista mělo a dodnes má své podmínky. Jednou takovou je otevřenost k přijetí rizika či nepohodlí. Když vás nepřijmou v samařské vesnici, hrozí, že budete nocovat někde na mezi a ranní rosa že bude nepříjemně studená. A když budete z Ježíšova pověření zvěstovat evangelium v okolních městech a vsích, nikdy není předem dané, že narazíte na úrodnou půdu. Ježíš své učedníky a učednice posílá jako ovce mezi vlky a s tím je dobré předem počítat. Lišky mají doupata a ptáci hnízda – ne tak Syn člověka a ti, kdo ho následují.

* * *

 

Ale důležité je, že Ježíš se už vydal na cestu. Nic ho nezastaví. Úklady jeho oponentů ani intriky nepřátel. Nepohostinnost jinověrců už vůbec ne. Náš Spasitel jde do Jeruzaléma. Jde k nám. A my, když budeme dávat pozor, spatříme jeho spásonosnou tvář.