FS ČCE v Českém Brodě

Iz 58,6-11; Mt 5,13-16 (neděle 5.2.2023)

Vy jste sůl země. Vy jste světlo světa. To říká Ježíš. A prorok Izajáš má cosi podobného: Vzejde ti v temnotě světlo a tvůj soumrak bude jako poledne.

 

Zkusím dnešní kázání nabídnout ve formě pěti otázek, na které budu hledat odpovědi. Tedy ne že je najdu a vám předložím jako něco hotového. Spíš mi půjde o to hledání, ke kterému vás pozvu.

 

První otázka: Co mají společného světlo a sůl?

 

Skoro se chce odpovědět, že vlastně nic. Vždyť světlo, to je nehmotné a neviditelné záření, kdežto sůl je hmatatelná a dokonce ochutnatelná hornina. Slaný bílý kámen, který si jednou za čas v obchodě koupíme namletý v pytlíku za osm korun kilo.

 

Když se nad věcí ovšem zamyslíme z pohledu slavné české (či snad původně slovenské) pohádky Sůl nad zlato, možná nás přece jen něco společného pro sůl a světlo napadne. Pohádkový král svou nejmladší dceru Marušku vyžene, protože ta ho má ráda jako sůl. Pochopitelně, jak už řečeno, kilové balení je za osm korun. Jenomže moudrá Maruška ví něco, na co král zapomněl a co si možná nikdy neuvědomil. Že některé nezbytné věci, jako sůl a světlo, bereme jako naprostou samozřejmost. Každé ráno vyjde slunce a nastane bílý den. V každém supermarketu mají sůl, sice až na konci regálu dole u podlahy, ale mají. A přitom, dáváme za pravdu Marušce: bez soli se vařit nedá, vlastně vůbec žádný pokrm bez ní nepřipravíme, aby byl dobrý a aby byl poživatelný.

 

Podobně se to má se světlem. Je skoro až zarážející, jak to mohli ve své době vědět tvůrci Bible, že základem života a pohybu ve vesmíru je právě světlo. Jistě, v knize Genesis se nemluví vědecky odborně o proudu fotonů. Nicméně to první, co Stvořitel v Písmu svatém, v první kapitole knihy Genesis řekne, je právě slovo o světle: I řekl Bůh: Buď světlo. Až jednou na zemi nebude světlo, ani my nebudeme.

 

Tedy, sečteno a podtrženo, pokus o hledání odpovědi, dopadá takhle: Některé věci jsou pro náš život naprosto nezbytné a nenahraditelné a na tom nemění nic, že jsou úplně nebo skoro zadarmo.

 

Druhá otázka: Proč Ježíš o světle a soli vlastně vypráví?

 

Odpovědí by se našlo moc a moc. Předpokládám, že i vy, kdo chodíte do kostela už nějaký pátek, jste už několik chytrých kázání na téma Vy jste světlo světa a sůl země slyšeli. A tak můžeme uvažovat o tom, zda Ježíš chce poukázat na nezbytnost křesťanů na zemi. Bez nich by lidstvo bylo jako jídlo bez soli.

Nebo že my křesťané jsme nějak svatí a že posvěcujeme, protože sůl se v Izraeli vždy přidávala k obětem pokojným i zápalným.

Sůl má navíc konzervační účinky, takže posláním křesťanství by mohlo být uchovávání dobrých věcí pro příští generace.

Vtip je v tom, že Ježíš svá vlastní slova moc nevysvětluje. Ono je to spíš takové konstatování: Vy jste sůl země. Ona je to řeč v podobenstvích, řeč obrazná. Kdo má malou představivost, je v nevýhodě. Komu se však řeč podobenství naopak líbí, získává svobodu dosadit si jako významy Ježíšových slov právě to, co potřebuje, aby přežil, aby měl radost, aby našel smysl svého života.

 

Takže odpověď: To záleží.

 

Třetí otázka: Ke komu Ježíš mluví? Kdo jsou posluchači jeho Horského kázání a slov o světle a soli?

 

Tu se zdá odpověď nejjednodušší. Na začátku páté kapitoly Matoušova evangelia stojí psáno, že Ježíš vystoupil na Horu blahoslavenství někde poblíž Galilejského jezera a že tam za ním přišly jak blíže nedefinované zástupy, tak jeho dvanáct učedníků. Tedy jak lidé neangažovaní ale zvědaví, tak angažovaní a slovo života očekávající. Každý z nás, jak tu dnes v kostele jsme, jsme si už vybrali, do které skupiny chceme patřit. Málokdy se asi stane, že v kostele uslyší kázání někdo úplnou náhodou, nebude na to zvědavý a nebude od toho nic čekat.

 

Tudíž odpověď: Jsme to my, ke komu Ježíš promlouvá, a jeho slova bychom si měli zapsat za uši.

 

Čtvrtá otázka: Co hrozí, když si Ježíšova slova za uši nezapíšeme, nezapamatujeme a nic si z nich nevezmeme?

 

Ani zde odpověď nebude složité najít. Ježíš, v té pasáži kde mluví o soli, uvažuje, co se s ní stane, když pozbude chuti. Doslova přeloženo, když se ta sůl „zblázní“. Nebývá to asi běžné, aby se sůl nějak zkazila nebo znehodnotila, ale stát se to rozhodně může. I my v našich obchodech rozlišujeme mezi solí pro kuchyňské účely a solí posypovou, která je levnější a ne tak čistá; proto se sype na chodníky a lidé po ní v zimě šlapají, když ve městě nasněží. Nelze neslyšet, že je to obrazné varování. Nechceme být zmařenou solí. Nechceme, aby po nás někdo šlapal. A přesně o to jde: pokud církev ztratí schopnost být tím, čím být má, tedy svou jedinečnou a nenahraditelnou roli, bude úplně k ničemu. Ve všem ostatním jsme nahraditelní ale v jedné věci ne: jsme společenství, kde se žije evangelium a které zvěstuje evangelium. Nikdo jiný to za nás neudělá: ani škola, ani zdravotnictví, ani kultura.

 

Tedy odpověď: Hrozí nám znehodnocení, které si ovšem způsobíme sami svou vlastní nevěrností.

 

Pátá a poslední otázka: Máme něco s Ježíšovými slovy o světle a soli udělat?

 

Rozhodně ano. U té soli to není vyjádřeno přímo, ale u světla ano: Tak ať svítí vaše světlo před lidmi. To je pobídnutí, napomenutí, to je povzbuzení. Jak už zmíněno, nikoli ovšem nějaké přesně definované, nějaké konkrétní. Ježíš to trochu nechává na každém z nás.

V čem je můj způsob svícení? Jak budu právě právě já svítit dobře? Mám teď na mysli bohatou rozmanitost darů Ducha svatého, jak je vypočítává apoštol Pavel v První epištole Korintským. Jsou rozdílná obdarování, píše apoštol, rozdílné služby. Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.

 

Něco z toho, jako konkrétní příklady, nabízí už prorok Izajáš, jak jsme ho slyšeli z prvního čtení. Skoro se mi chce dodat, že za těch pětadvacet století se lidstvo od těch dob až tak nezměnilo v tom, co je stále zapotřebí: Rozevřít okovy svévole – lámat chléb hladovému – přijímat do domu utištěné – nahého obléknout – odstranit ze svého středu hrozící prst a ničemná slova.

 

Když se o to pokusíme, a netvrdím, že vždy úspěšně, když se o to pokusíme, budeme jako církev tím, čím být máme. Totiž světlem světa a solí země. A dosáhneme kýženého výsledku.

 

Tedy odpověď: I když ne vždy nastolíme spravedlnost, ne vždy nasytíme všechny hladové, ne vždy všechny oblékneme – přesto smíme čekat něco, co stačí. Že díky tomuto našemu snažení, které se děje vždy nově v každé křesťanské generaci, dosáhneme toho, aby ne nám, ale nebeskému Otci lidé vzdali slávu.