Mt 5,1-10 (1.2.2026)

Když bych se vás teď zeptal, jednoho po druhém, co je to blahoslavenství – co by se asi stalo?

 

Trochu předpokládám, že by jeden po druhém řekl něco takového, jako že: Ano, vím to. Už jsem to slovo slyšel nebo četl mnohokrát. Zvlášť tady v kostele. Tady se o tom mluví minimálně jednou za tři roky.

 

Potíž by ale možná nastala, kdybychom se nyní pokusili – jeden po druhém – nějak srozumitelně vysvětlit nebo dokonce exaktně definovat, co přesně blahoslavenství je a co znamená.

 

Takové váhání a nejistota jsou určitě na místě. A není na tom nic špatného. Blahoslavenství – to je přece velká krása a obrovské tajemství. Něco takového se nedá nějak snadno a lehce popsat, zvážit, změřit, vyfotografovat, zrentgenovat.

 

Už třeba to, jak hezky slovo blahoslavení zní v různých českých a dalších překladech: blažení – šťastní – blaženy – ščaslivi – beati – makarioi – selig sind.

 

Tajemství spočívá v tom, že vlastně nikdo neví jistě, co Ježíš míní, když tohle slovo osmkrát či dokonce devětkrát zopakuje tam někde na vrcholu jedné z pobřežních galilejských hor, které se později začne říkat Hora blahoslavenství.

 

Ono toho nevíme vlastně docela hodně.

Nevíme, komu Ježíš svá blahoslavenství říká. Zda především svým učedníkům, anebo spíše lidem, kteří se tam onoho večera na Ježíše a jeho Dvanáctku zašli zvědavě podívat.

Nevíme, kdo těmi blahoslavenými mají být. Jestli apoštolové, kteří kvůli svému rozhodnutí následovat Ježíše zchudli a stali se tichými, snadno zranitelnými poutníky, kteří každého dne mají hluboko do talíře.

Anebo, zda Ježíš slibuje něco krásného a šťastného těm svým posluchačům, kteří za ním přišli – ne proto, že jsou zvědaví a senzace chtiví, ale prostě proto, že je trápí bída, proto, že pláčou v bezvýchodné situaci, že je někdo zakřikl nebo umlčel, že nemají za co nakoupit jídlo pro své děti.

 

Avšak to hlavní, co nevíme, nebo nad čím bychom se měli pozastavit, je ještě něco dalšího. Co je podle Ježíše tak šťastného, tak blaženého na tom všem, co do svých blahoslavenství zařazuje? Tedy na chudobě, pláči, nemožnosti promluvit, hladu a žízni, pronásledování z příčiny názoru či vyznání?

 

Tady je ovšem odpověď nasnadě a není na jejím hledání nic komplikovaného. Na hmotné nouzi, duševní nemoci, nářku, hladu, zranitelnosti či uprchlictví z důvodu náboženské nebo etnické čistky, na tom všem dobrého nic není. Bolest je prostě bolest a utrpení je prostě utrpení. Bylo by nemilosrdné tyhle věci lacino a na dálku, z tepla domova, u druhých, kterým se něco hrozného děje, nějak nábožensky povrchně zlehčovat nebo dokonce vychvalovat. „Je dobré, že trpíš, protože pak jsi blízko ukřižovanému Kristu.“ To v žádném případě – jinak bychom se propadli do strašlivého rouhání proti Bohu a proti bližnímu. Do bezohledné lhostejnosti vůči bolesti a pláči druhých.

 

Tak tedy proč vlastně Ježíš – přiznejme si, že poněkud provokativně – blahoslaví chudé, plačící a tiché? Ta odpověď je nasnadě a její hledání není komplikované – i když rozhodně ne triviální nebo banální. On to syn tesaře z Nazareta řekne na začátku a na konci své blahoslavené osmičky. Neboť jejich je království nebeské. O to tady jde – vše ostatní zůstává vedlejší.

 

Ano – a v tom leží těžiště evangelia, které přichází jako světlo v temnotách – ti, kteří jsou v přítomnosti očividně šťastní, zámožní, úspěšní, takzvaně „za vodou“ – ti si, ať už spravedlivě nebo nespravedlivě, užívají darů a rozkoší pozemských. Což ale vůbec neznamená, že jsou už nyní zabezpečení na věčnost a že o své statky a užitky nikdy nepřijdou.

 

Lidské štěstí, lidská blaženost, lidský pokoj pod zorným úhlem věčnosti vypadá ještě jinak. Vypadá tak, jak to na vlastní oči teď vidí Ježíšovi narychlo shromáždění apoštolští rybáři, celník, pokladník a jejich přátelé. Vidí, že kolem nich stojí nebo na trávě sedí spousta dychtivě naslouchajících mužů, žen a dětí. Chudých i bohatých. Zdravých i nemocných. Úspěšných i neúspěšných. Oblíbených i neoblíbených. Těm všem teď nazaretský kazatel v blahoslavenstvích nabízí veliký dar. Dar naděje. Tedy víry, která už teď počítá s něčím, co přichází.

 

I když se viditelně zatím nemění nic, srdce v nitru lidském už může jásat. Moje hendikepy těla i ducha i mého sociálního zařazení nemají vliv na to, co mi slibuje Bůh. Moje je království nebeské. Moje útěcha. Moje dědictví. Moje nasycení spravedlností a milosrdenstvím a čistotou a viděním Boha. Ať už jsem na tom v danou chvíli všelijak, své občanství mám v nebesích. A tohle, co prožívám, čím trpím, to je jen dočasné a má to svou Bohem garantovanou lhůtu.

 

Zkusme současně pochopit, i když to není příjemné, že odpůrci a hlasití kritici křesťanské víry a vyznání mají v mnohém pravdu. Pokud by naše radost z blahoslavenství měla vést do stavu úplné pasivity, fanatismu, lenosti a náboženské apatie, bylo by něco skutečně špatně. Jakože se nebudeme o nic starat, protože se postará Pán Bůh, o nás a i ty ostatní, kteří zrovna pláčou hladem nebo ztrátou střechy nad hlavou. Nejmíň polovina z osmi blahoslavenství chválí ne pasivitu, nýbrž aktivitu.

 

Kdo hladoví po spravedlnosti, jistě touží a má toužit po právu ne jen pro sebe sama, ale pro všechny. Spravedlnost, aby byla spravedlností, musí být všeobecně platná, jakoby slepá, padni komu padni.

 

Kdo je milosrdný, možná může navenek vypadat jako měkkosrdcatý, jako někdo příliš citlivý a slabý. Ve skutečnosti je prokazování milosrdenství veliké hrdinství, které vyžaduje nejen osobní obětavost, ale i trpělivost a prozíravost.

 

Kdo usiluje o čistotu srdce, má spoustu práce. Malé dítě se možná rodí s čistým srdcem ale my dospělí s úklidem vlastního svědomí nejsme skoro nikdy hotoví. Je to aktivita každého dne a každé modlitební chvíle. Je to činnost, kterou nemůžeme udělat za ty druhé, to musí každý sám. Ale, těm druhým se jistě s námi bude žít lépe.

 

Ani pokojní nepadají na zem z nebe jen tak. Pokoj, šálom, od Hospodina, je něco, o co se musí usilovat a co pěstovat. Však také mnohé české překlady správně píšou tvůrcové pokoje, „ti, kdo působí pokoj“, peacemakers. Blahoslavení tí, čo šíria pokoj, dá s číst slovensky, lebo ich budú volať Božími synmi.

 

Nad hladinou Galilejského jezera jistě už zapadlo slunce, když Ježíš dokončil svá slova a jeho posluchači se rozešli na noc do svých domovů. Pokud si také my v čistotě svých srdcí dnes domů odneseme to, co oni tehdy, jsme blahoslavení a naše jest království nebeské.