Už jsme si na to asi zvykli ale tento náš kostel (v Českém Brodě) je v mnoha ohledech docela zvláštní. Je malý – jeden asi z vůbec nejmenších široko daleko. Naši předkové ho postavili ne vysoko na kopci ale tady dole kousek od říčky Šembery. Nemá kazatelnu uvnitř ale venku, ne dřevěnou ale kamennou. Místo v lavicích tu sedáváme na obyčejných kuchyňských židlích. A ty židle jsme si pootočili v půlkruhu tak, abychom na sebe alespoň trochu viděli.
A když se tak na sebe podíváme, co vidíme? Jistě staré známé tváře – ale ne jen ty. Celkem dost často mezi nás zavítá někdo nový. Někdo odjinud, někdo, kdo jde s batůžkem zrovna okolo, nebo prostě někdo z města, kdo je zvědavý, jak to tady uvnitř vlastně vypadá.
Spatříme tu rozhodně lidi vyššího věku, ale nejen ty – také lidi mladší a leckdy i docela malé děti, které sem přijely v kočárcích tlačených svými obětavými matkami.
Někteří z nás jsme přišli příjemně naladěni, dobře vyspalí a dosyta nasnídaní. Může být, že jiným z nás kručí v žaludku, necítí se dobře, trápí je tlak nebo bolesti v kloubech. A leckdo se pořádně nevyspal, protože ho celou noc trápily starosti, zlé sny nebo nedořešené úkoly.
Bývají tu mezi námi lidé pokřtění i nepokřtění, lidé pevné víry a lidé víru hledající, lidé s otevřeným srdcem ale třeba někdy i lidé z nějakého důvodu na něco nebo na někoho naštvaní.
Lidi vyloženě chudé v našem shromáždění asi moc nečekáme. Ale jistě se tu občas vyskytnou. Jasně že žijeme v bohaté zemi v Evropské unii – ale stane se, že se někdo zadluží. Že mu nevyjde nějaký podnik. Anebo prostě pracuje ve špatně placené profesi, a co si budeme povídat, nájemné podražuje a ceny plynu a elektřiny stále rostou. Někdy stačí docela málo, nešikovně nabouraný nárazník nebo vysypaná převodovka a malér je na světě.
Mít opravdový hlad je strašná věc. Když se na to ptám dětí, které chodí na náboženství, tak ty mají hlad vlastně pořád. Pokaždé zjišťují, jestli pro ně něco mám. Ale když se jich zeptám, zda doma mají plnou ledničku, tak prý mají a diví se, proč o tom vůbec mluvím, jinak si to představit neumějí. Jenomže zvláště ti, kteří sami vychovávají dvě nebo tři děti, ti kolikrát nemají na to, aby kupovali pořádné máslo a odbývají je i sebe margarínem. Myslím teď asi nejvíc na ženy a staré lidi, kteří opustili své domovy na Ukrajině a snaží se přežít tady u nás, kde ovšem životní náklady nejsou zrovna malé a jistě vyšší než v mnoha postsovětských krajinách.
Hodně se na veřejnosti teď mluví o smutku, o špatné náladě, o depresi či trýznivému pocitu beznaděje. Můžeme se tomu vysmívat, můžeme to popírat nebo stokrát vysvětlovat, že ne všechny důvody k hluboké melancholii jsou skutečné a opodstatněné, ale tak tomu prostě je. Neklid a násilí ve školách, které se u nás šíří jako epidemie, jsou toho asi logickým následkem.
Může se stát, a toho se asi bojí každý, že ho lidé přestanou mít rádi. Ba že ho začnou nesnášet. Budou se mu vyhýbat. Budou o něm špatně mluvit. Ježíš výslovně hovoří o těch, jejichž jméno je proklaté či zavržené. Ruku na srdce, často si za něco takového můžeme sami. Třeba jsme něco ze začátku neodhadli správně, pak se to rozjelo a teď už to vypadá, že není cesty zpátky.
Evangelista Lukáš tu navíc myslí jednoznačně na lidi, kteří nemají dobré jméno proto, že patří k té či oné církvi nebo nějaké náboženské skupině. Křesťanství a náboženství vůbec v naší zemi nemá vysoký kredit. To se prostě historicky stalo a v dohledné době se to asi nezmění. Stačí si přečíst titulky v novinách a internetových informačních serverech, co řekl nebo provedl ten či onen farář, biskup nebo nějaký katecheta.
Takže když se tu a tam někoho zeptám, jak se má, ne vždy dostanu radostnou odpověď, že velice dobře, že je šťastný a že lepší už to být nemůže. Stojí to prostě za starou belu, tak vypadá upřímná česká odpověď.
Ježíš v těch čtyřech blahoslavenstvích, tam kdesi na rovinatém prostranství poblíž vysoké hory, lidem, kterým očividně něco důležitého chybí, blahopřeje. Blaze vám, kteří jste právě přišli o všecko. Blaze vám, kteří máte hlad a prázdnou peněženku. Blaze vám, kterým proudem slzy tečou s očí, protože se vám stalo něco ošklivého a na změnu to právě nevypadá.
Tady ovšem jako pozorní čtenáři nebo posluchači zpozorníme. Opravdu tohle Ježíš říká? Tohle myslí vážně? Nejsou ta jeho blahopřání jenom taková ta příslovečná těšínská jablíčka? Není to náboženské „opium lidstva“, jak napsal v polovině 19. století náš starý známý Karel Marx a myslel to upřímně?
Tam, kde jako věřící křesťané hladovým a nemocným místo chleba a léků nabízíme jedině a pouze modlitbu, a pak už nic jiného, tam má autor Komunistického manifestu rozhodně pravdu. Je poctivé si to tady a v této chvíli přiznat. S něčím takovým musí mít problém každý poctivý a soucitný člověk, Pána Ježíše nevyjímaje.
Jenomže, můžeme-li věřit evangelistu Lukášovi, Ježíš se o ty všechny, kteří za ním s důvěrou a očekáváním přicházejí odevšad, i z krajin docela vzdálených a vysloveně exotických, Ježíš se o ně zajímá. Nezůstává sedět v poklidu na vrcholu hory se svými apoštoly, ale sestupuje dolů k těm, kteří ho potřebují. Touží ho slyšet. Nezůstává zticha ale s trpělivostí k nim promlouvá. Blahoslavenství nabízí jako úvod ke svému delšímu kázání. V něm zmíní lásku k nepřátelům. Pak ohleduplnost vůči bližním. Potom moudrý pohled na strom, který dává dobré ovoce. Nakonec popíše prozíravého člověka, který si postavil svůj dům na pevné skále, dokud ještě nepršelo.
Což však ještě není všecko. Asi ne všichni ale mnozí, kteří za Ježíšem a jeho učedníky přišli, byli nemocní. Chromí, hluší, slepí, malomocní. Však to známe nejen z Lukášova evangelia. Některé trápí to, co se tehdy nazývalo jako posedlost nečistými duchy. Dnes bychom to označili jako duševní poruchy. Ti všichni touží po uzdravení. Jak slovem Božím, tak i mocným dotekem Ježíšovy ruky.
Jaké to asi bude jednou v nebi? To nevíme. A neměli bychom se v tomto ohledu chovat lehkovážně a určitě ne sobecky. Nevíme přesně. Přesto se těšíme. Třeba například představa veselé svatby v Káni galilejské není rozhodně k zahození. Ale už tento náš přítomný čas, jak ho prožíváme a s vděčností a nadějí z Boží ruky přijímáme, určitě není zlý. Je požehnaný v naší víře, v naší naději, v naší lásce. Je blahoslavený.