Lk 13,10-17 (Neděle 24.8.2025)

První jednání: Shrbená žena

A je tu zase sobota ráno! Zaplať Bůh, že jsem zavčasu vstala, hned jak kohout zakokrhal. Do modlitebny to mám docela daleko. Jiná, mladá, by to přeběhla za půl hodinky, ale já shrbená se s holí sotva vleču. Když přijdu včas, dřív než modlitby začnou, stoupnu si nenápadně do rohu, a tam na mě nikdo koukat nebude. Nikdo si mě nevšimne, nepozdraví. Šalom alechem, šalom, šalom. Ani nevědí, jak se jmenuju. Kdo by se taky vybavoval se starou bábou. Vlasy mi zbělely už před osmnácti lety. Jsem za zenitem. Pracovat nemůžu, jen tak občas doma vypomáhám. Záda bolí víc a víc. Manžel zemřel už dávno. Mladí se o mě starají, kousek jídla vždycky nechají, na to si stěžovat nemůžu. Čas mi ubíhá stále rychleji. Ale v noci pořádně usnout nedovedu, to ty bolesti.

A tak se celý týden těším sem, do té naší synagógy. Ještě že ji máme. Není kdoví jaká, v sousedním městě mají novou, větší, ale nám tahle malá docela stačí. Máme ji rádi. Sobotu co sobotu vybraný člen rady starších do rukou bere prastarý svitek Tóry a zvučným hlasem předzpívá, co je předepsáno na den sváteční. Ráda to poslouchám a některým hebrejským slovům docela rozumím a vím, co znamenají. Ale pak si přece jen pro jistotu poslechnu překlad do té naší rodné aramejštiny. Však je to naše mateřština, od kolébky a od srdce. A těším se na výklad, na kázání. Což není, pravda, pokaždé. Nemáme svého rabína, jen správce. Ale docela často někdo z učených naším městečkem projíždí, v pátek zůstane na noc a v sobotu ráno pak nocleh oplatí svým vyučováním.

A tak to jde šabat co šabat, rok co rok. Jen té šedi ve vlasech mám víc a víc. A záda už asi nikdy nenarovnám.

Druhé jednání: Správce Jicchak

Být představeným synagógy, to není jen tak. Jak si snad někdo z vás myslí. Nemůže to dělat každý. Ještě před rokem by to do mne nikdo neřekl. To bylo pořád: Jicchaku, tak za kolik máš olivy? Jicchaku, a co víno, bude, bude? Když tak zjara málo pršelo? Nějak ta tvoje vinice rezne, to je hnedle vidět, že je suchá. Chytráci.

Ale letos je to jiná. Zvolili mne představeným. „Kníže školní“ – tak se to dřív říkávalo postaru. Nedostal jsem při volbě všechny hlasy, ale nejvíc ze všech. Stačí, když kape. A lepšího tady u nás v tom našem zapadákově nenajdou. Vím, jak se o budovu postarat, aby do ní nezatékalo a omítka ze zdí aby nepadala. Číst a psát umím. Hlas mám zvučný a silný, každý mě dobře slyší, když ve shromáždění něco řeknu. Za moje hrozny a olivy každý rád zaplatí. Místní produkt, lokální potravina, jak se teď říká.

A hloupý nejsem. V Mojžíšově zákoně se docela vyznám. Desatero si pamatuju, i s těmi odchylkami, jak je to psáno v druhé a páté knize Zákona. Tady u nás o náboženství moc nešpekulujeme jako prý tam dole u jezera v Kafarnaum. Nebo jako prý v podloubí chrámu Šalomounova. Ne. Tady u nás to bereme tak, jak je to napsané a jak tomu věřili naši tátové a dědové. Šabat je prostě šabat. Nezabiješ znamená nezabiješ. Nesesmilníš je nesesmilníš. Nepokradeš je nepokradeš. Tak jaképak copak.

A dnes dopoledne v naší synagoze máme tentokrát hosta. Ješua ben Josef se jmenuje. Prý šikovný tesař a bystrá hlava. Matka jeho ještě žije, Mirjam, v Nazaretě. Moje sestra se s ní dobře zná, potkávaly se tam na rybím trhu. Ješua prý cestuje na svátky. To jsem zvědavý, co nám poví. O Mojžíšovi a Áronovi. Však už on bude vědět, co. Lidi budou rádi, že jsem ho pozval. Už mluví, tak buďme potichu!

Třetí jednání: Host z Kafarnaum

Šalom šabat, sestry a bratři! Vidím vaši zbožnost a vážím si toho, že jste přišli. Pozorně jste naslouchali, co říká Mojžíš a co je svaté. Pamatuj na den odpočinku – den sobotní – aby ti byl svatý. Všimněte si, co k tomu říká první z velkých proroků, Izajáš. Šabat vám bude svatý, když ho budete dodržovat nejen v tom, co si myslíte a co říkáte, ale také v tom, co děláte. Když budete štědří k hladovým, pozorní ke slabým. Když nebudete nikomu vyhrožovat a nikoho vydírat. Pak vám bude tento svatý den rozkošný a požehnaný. Den, kdy už dopředu prožijete, co pro nás připravil Hospodin ve svém království. Pro vás mladé a silné, ale také pro vás staré a slabé. Pro vás zdravé a krásné, ale také pro vás nemocné a všelijak ztrápené.

I zde pro tuto shrbenou starou ženu, kterou každou sobotu přehlížíte, jako by byla vzduch. Ani její jméno si nepamatujete. Nevíte, co dělala, dokud mohla. Jak je na tom se zdravím vás nezajímá. Váš představený synagógy říká, že je šest dní, kdy se má pracovat a kdy se má uzdravovat. Den sobotní že je vyhrazený modlitbě, tedy něčemu úplně jinému. Není to pokrytectví? Copak se i v tento sváteční den doma nepostaráte o vaše zvířectvo, aby mělo co jíst a pít? A tato dcera Abrahamova, ta by v tento den neměla být vysvobozena ze svého trápení?

Čtvrté jednání: Věřící v modlitebně

Všichni tady v synagoze se více méně dobře známe. Jak by ne. Jako děti jsme si spolu na ulicích hráli. Něco jsme se toho natropili, až hanba mluvit. No a v sobotu ráno se tu po týdnu zase potkáme. Společně čtení z Mojžíše pozorně vyslechneme. Dohromady se zbožně pomodlíme. Vyznání „Slyš Izraeli“ pěkně nahlas zazpíváme. Áronovo požehnání s pohnutím přijmeme.

A někdy se objeví i host, nějaký cestující farizeus nebo zákoník. To pak něco z proroků k tomu přečte a potom i vyloží. Tak jako třeba dneska. Ješua z Nazaretu, syn Josefa a Marie. A hezky se jeho slovo poslouchá, i když je to docela nové. To o tom dodržování sobotního klidu.

A stydíme se. Za toho našeho Jicchaka. Jak se vzteká. Že prý „šest dnů budete pracovat a den sedmý ponecháte pro Hospodina“. Tak jsme tu ženu ponechali osmnáct let, aby se tu s námi potichu modlila. Nikdo z nás se jí nezeptal, jestli něco potřebuje, s něčím pomoci, nebo něco takového.

Správně to ten Ješua udělal. Nevíme jak, ale pomohlo to. Zavolal ji k sobě. Vložil na ni své ruce a ona se narovnala. Tak tohle jsme nečekali. Po dlouhých osmnácti letech tahle žena stojí vzpřímeně před svým Bohem tváří v tvář a velebí ho z upřímného srdce.

A tak se radujeme. Vždyť je to něco velikého, mocný a svatý čin Boží, co ten člověk z Nazareta udělal!