FS ČCE v Českém Brodě

J 6,15-21 (Neděle 25.7.2021)

Z raněkřesťanských dob se nám zachovalo mnoho různých symbolů. Můžeme je vídat porůznu v kostelích a jsou nám dodnes stále srozumitelné.

 

Asi nejrozšířenější (i když ne nejstarší) je kříž. Tedy znak Kristovy smrti, která nás zachraňuje. My čeští evangelíci ho ne vždy používáme, ale zde u nás v Brodě se nakonec přece jeden kříž najde.

Daleko starším znakem je jednoduchý obrázek ryby. Ryba odkazuje k pokrmu učedníků - rybářů a také v sobě skrývá vyznávající větu: Spasitel Ježíš Kristus je Boží Syn.

Méně známým znakem křesťanství je Kristův monogram, který tvoří čtyři řecká písmena: alfa, ómega, chí a rhó. Dalo by se to tlumočit jako Ježíš Kristus je první a poslední, začátek i konec. Máme ho zde v našem kostele krásně vymalovaný přímo nad našimi hlavami.

 

Pokud bychom však chtěli hledat symbol pro církev, pak tím je rozhodně loď. Loď, která se zmítá na rozbouřených vlnách a jejíž stěžeň má podobu kříže. A právě o takové lodi ztracené kdesi uprostřed nebezpečných vod dnes budeme mluvit.

 

Mluvíme o lodi, na kterou onoho večera nastoupili učedníci. Chtěli se sami, bez Ježíše, přeplavit přes veliké Galilejské jezero, kterému se v Bibli také někdy říká moře. Někteří učedníci byli rybáři a jistě měli s takovými plavbami zkušenost. Nicméně, někdy je tomu tak, že právě ostřílení námořníci si uvědomují více riziko než neznalí naivní cestující, kteří ještě nikdy potíže související s plavbou nezažili. Zkrátka a dobře, nemusí nás překvapit, až uslyšíme, že se jich zmocnil strach.

 

Ty obtíže zde tvoří dvě skutečnosti. Jednou je vítr, který se nečekaně rozfoukal a z původně krásně rovné hladiny zvedl mohutné vlny, ze kterých jde hrůza. Učedníci si toho všimli pozdě, až když byli daleko od břehu. Evangelista píše, že to bylo nějakých pět kilometrů. Což je vzdálenost, kterou v takových povětrnostních podmínkách při případném ztroskotání nepřekoná ani ten nejzdatnější plavec.

 

Po západu slunce v Izraeli nastupuje velice rychle tma a pak není při špatném počasí vidět nic, ani hvězdy, ani vlny ani vzdálené břehy, podle kterých by se dalo nějak orientovat. Můžete slyšet jen zvuk větru a hřmot valící se vody, která naráží do dřevěných boků rybářské bárky. Zažívat v takové situaci naprostou temnotu musí být strašné. Tma bez Boha, tma bez lidí, temnota, která hluboce zasahuje ustrašená lidská srdce.

 

Takovou temnotu, tmu hříchu, jsme mohli sledovat v prvním čtení při králi Davidovi. Jedenáctá kapitola Druhé knihy Samuelovy zhuštěným způsobem o slavném judském panovníkovi podává to nejhorší svědectví. Způsobem, za jaký by se nestyděl ani slavný dramatik Shakespeare ve svých nejlepších a nejhranějších kusech. Kapitola je v Ekumenické Bibli hrozivě nadepsaná „David těžce hřeší“. A opravdu, když bychom prošli jednotlivá přikázání Desatera, David porušil skoro všechna, snad s výjimkou Nepokradeš. David zbaběle nejde se svým vojskem do války, posílá jiné, aby to za něj vyřešili. Po večerech se doma nudí a pokukuje po okolí svého paláce. Až podezřele snadno podléhá pokušení a začne dychtit po ženě svého bližního. Svého bližnímu pak lže, podvede ho a nakonec ho pošle na jistou smrt. Intrikuje a zneužívá svou královskou moc. Zrazuje věrného člověka, který mu věrně slouží a v boji s nepřáteli pro něho nasazuje vlastní život. Temná noc.

 

Mnozí mají takové temné místo v duši, něco, na co by asi nejraději zapomněli, něco, co se nemělo stát ale stalo se to. V temnotě bez Boha je člověk vydán napospas hříchu a v každém z nás je něco z Adama, něco z Davida. Když hledíme na Davida, hrozíme se sami sebe.

 

Ale, jak se zpívá v jednom žalmu, žádná tma není tak docela temná, aby se v ní nemohla zjevit Boží moc. A přesně to se děje. Děje se to učedníkům na moři a děje se to i nám. Bůh nám ukazuje svou tvář, Bůh se zjevuje. Paradoxně někdy víc právě v noční temnotě než v denním světle.

 

Bůh se zjevil Noemovi v duze po potopě. Bůh se zjevil Abrahámovi při pohledu na noční nebe. Bůh se zjevil Mojžíšovi v hořícím keři na Chorébu. A také uprostřed Galilejského moře, tam někde pět kilometrů od břehu. Učedníci spatřili Ježíše, jak se prochází mezi vlnobitím, jak kráčí po moři.

 

Někdo by mohl namítnout: Jak může evangelista tak hrubým způsobem popírat přírodní zákony? Po vodní hladině se chodit prostě nedá, to ví úplně každý. Ó vy prostí křesťané, jak něčemu takovému můžete věřit? Kam jste dali rozum?

 

Ke cti evangelisty Jana tu však musíme něco povědět. To, co popisuje, se týká učedníků. Jan nepíše, co dělal Ježíš. Vypráví o tom, co viděli učedníci. Snad to byl sen? Davová psychóza? Fata morgána? Učedníci vidí, co vidí. Je to svědectví o jejich pohledu na Ježíše. Na Ježíše, který se zjevuje lidským zrakům v nouzi nejvyšší. Na Ježíše, který představuje sám sebe vlastně stejnými slovy jako kdysi Hospodin zvědavému a pak i ustrašenému Mojžíšovi v hořícím keři: Já jsem.

 

Když čteme o učednících marně veslujících tmou a o Ježíšovi, který se jim zjevil, jak kráčí po rozbouřeném moři, možná něco přehlédneme. Ten velký div chůze po moři nám zastiňuje věc, která se stala potom a která s tím velice souvisí, a o kterou tady jde. Je to ukryté v poslední kratičké větě: A hned se loď ocitla u břehu, k němuž jeli.

 

Nu ano, o to přece jde. Nikdo nechce nadobro uvíznout uprostřed oceánu, ani ten nejstatečnější námořník ne. Jsme na lodi a ta loď směřuje do přístavu. Druhý břeh je náš cíl, po kterém toužíme a kam chceme bezpečně doplout a tam si odpočinout.

 

Učedníci prožívají, co chceme prožít i my. Po strastích mnoha bouří bezpečně dorazit do přístavu. Doplout do dobré země, která nám poskytne, co potřebujeme, a kde nám bude dobře. Učedníkům se to bez Ježíše moc nedařilo, ztratili směr a možná i všechny naděje. Ale s Ježíšem na palubě to pak bylo úplně jiné. Některé Bible píšou, že ho vzali do lodi, jiné, že ho do lodi vzít chtěli. Obojí výklad je zajímavý a dává smysl. Ať tak či onak, slyšíme dobrou zprávu o šťastném doplutí do kýženého cíle. Kéž se něco takového daří každému z nás a nám všem dohromady. V té lodi církve, která s živým – vzkříšeným – Ježíšem – s Ježíšem, který říká Nebojte se – nabízí lásku, naději i víru.