FS ČCE v Českém Brodě

Mk 9,33-37 (Neděle 19.9.2021)

Z přečteného evangelia připomenu ještě jednou tato Ježíšova slova: Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.

 

Blíží se volby. Už zase. Naše poštovní schránky se zaplňují nejen běžnými reklamními tiskovinami, které propagují levné potraviny prodávané v supermarketech, ale také všelijakými letáky a brožurkami, ze kterých se na nás přátelsky usmívají tváře uchazečů o křesla v parlamentu a ve vládě. Nakrátko ostříhaný vlastník největšího potravinářského koncernu ve střední Evropě, fotka na světle modrém pozadí. Mladý muž sympatických rysů s plstnatými dredy na hlavě. Mírně prošedivělý brýlatý profesor v dobře padnoucím modrém saku. Bývalý majitel cestovky japonského původu. Zajímavé jsou výsledky anket a výzkumů veřejného mínění, které zjišťují, jakého vítěze voleb a jakého že politického vůdce si lidé v naší zemi vlastně přejí. Ano, jak správně tušíte, většina našich spoluobčanů si přeje silného, energického a pracovitého vůdce. Někoho, kdo nás ochrání před nebezpečími vnějšího světa. A přitom: anglicky a s využitím latiny se předseda vlády řekne „prime minister“. Tedy, laicky a hrubě přeloženo: první služebník.

 

Můžeme se tomu smát a můžeme nad tím plakat. Nebo se to v nadcházejících třech týdnech můžeme pokusit ignorovat. Ale i v církvi a v našem farním sboru se v pravidelných časových cyklech rozdělují funkce a úřady. Letos zjara se v Praze volila nová synodní rada, tedy vedení církve. V červnu jsme si u nás v Brodě volili staršovstvo. A v tomto týdnu v pondělí jsme si zvolili nového kurátora našeho sboru. Asi by se našel jen málokdo, kdo by takový způsob přerozdělování funkcí v církvi nějak vážně chtěl zpochybnit. Oprávněně tušíme, že kdybychom něco takového nedělali, dříve nebo později by v církvi a ve sboru nastal zmatek. Případně diktatura nějakého nikým nevoleného a nejmenovaného jedince. Debata je tedy o něčem jiném. O tom, jakou povahu má ten či onen úřad v církvi mít a jak má vypadat.

 

S předním postavením v církvi bývají spojeny jisté příjemné výsady: „hoden jest dělník mzdy své“. Také ovšem povinnosti, z nichž někdy vyplývá i značné nepohodlí či dokonce nebezpečí. O tom se bezpochyby dohadují učedníci při návratu z cest, kdy křížem krážem s Ježíšem procházeli celou Galileu. Smíme předpokládat, že tahle jejich debata nevypadala zrovna pěkně. Protože, když se jich Ježíš zeptá, o čem že cestou uvažovali, odpovědi se nedočká. Mlčení je výmluvné a svědomí diskutujících asi ne zrovna křišťálově čisté.

 

Někoho by možná mohlo napadnout, že to vlastně není až tak důležité, co si o přerozdělování předních míst v církvi apoštolové myslí a co si o tom cestou mezi sebou povídají. Zdání klame. Ježíš úvahy a plány učedníků bere velice vážně. Jak jsme slyšeli, poté, co se odpovědi nedočkal, obřadně usedl a zavolal si svých Dvanáct.

 

Jistě, tomu rozumíme až moc dobře. Poctiví a dobří církevní představitelé dovedou církev mezi lidmi vysoko pozvednout. Naši katoličtí přátelé jsou právem pyšní na svého římského biskupa, který při své cestě tento týden na Slovensku navštívil romské ghetto a setkal se také s rabíny jakožto zástupci slovenských Židů. Neupřímní či nespravedliví duchovní ovšem také mohou svým církvím a všemu křesťanstvu docela uškodit. Mám teď na mysli všelijaké finanční či morální skandály, které jsou v poslední době hojně medializované a předmětem zájmu přinejmenším jisté části veřejnosti.

 

Jaký by tedy měl být nástupce apoštolů, jakého si v kostele a na faře a mezi lidmi přejeme?

Pod vlivem dnes přečteného evangelia možná budete chtít odpovědět: Měl by být jako dítě! Vždyť Ježíš svému kruhu dvanácti učedníků právě takové dítě dal názorně za vzor. Postavil ho doprostřed a objímal ho. A budete mít pravdu. Pro učedníky je malé dítě příkladem, který možná překvapuje, ale kterému se dá snadno rozumět.

 

Přitom správně odhadujeme, že o příklad dětské nevinnosti, roztomilosti, skotačivosti či naivity tady zcela jistě nejde. Spíš o něco jiného. O to, že duchovní úřad nemá být spojen s mocenským postavením. Tak jako děti ani my faráři a kurátoři a senioři a biskupové nemáme právo někoho trestat, soudit, rozkazovat, úkolovat.

 

Nedávno zesnulý švýcarský teolog a průkopník ekumenického hnutí, Hans Küng, kdysi napsal výbornou knížku s názvem „Co je církev“. A v ní má zajímavou pasáž, ve které přemýšlí, jak že by se vlastně správně měli nazývat církevní představitelé. Jak máme označovat svého duchovního? Je to otec? Kněz? Pastýř? Biskup? Učitel? Kazatel? Profesor Küng se jednoznačně přiklání k tomu, co říká Ježíš nejen svým vlastním apoštolům, ale asi úplně všem: Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.

 

Abychom si rozuměli: Je skvělé, když je takový služebník náležitě vzdělaný. Když má odpovídající organizační schopnosti. Když má pedagogický talent a je schopný vyučovat děti i dospělé. Když zvládá liturgii, tak že důstojně křtí a vede večeři Páně, když umí oddávat i pohřbívat. Ale to vůbec nejdůležitější je, že v tom všem se nechová jako despota, ale jako ten, kdo slouží.

 

A současně: je dobré vědět, že i služebník v duchovní službě má svou důstojnost. Není otrokem ani lokajem. Když sloužíme – a nemusí to být jen vikář, farář, biskup ale v církvi vlastně kdokoli – když sloužíme, připodobňujeme se sloužícímu Kristu. A on, Kristus, se připodobňuje nám. S nadějí, že jako on i my budeme přijati s láskou. Jako malé děti, které jsou objímány a chráněny.