Skutky 9,32-42 (Neděle 11.5.2025)

Připomenu, co jsme v prvním čtení slyšeli o apoštolu Pavlovi z knihy Skutky apoštolů:

Zase viděl a hned se dal pokřtít. Pak přijal pokrm a síla se mu vrátila.

Kroky každého křesťanského poutníka, pokud navzdory tamní politické situaci dnes dorazí do syrského města Damašek, budou bezpochyby dříve nebo později směřovat do tamní slavné a nádherné Ummajovské mešity. Neboť ta s mírnými stavebními úpravami v podstatě zachovala obří starobylou křesťanskou baziliku ze 4. století. Výstavný chrám Jana Křtitele. Hlavu tohoto novozákonního proroka tam jako relikvii prý uchovávají podnes.

Pokud bychom se však v třímilionové syrské metropoli chtěli vydat po stopách Pavla z Tarsu, museli bychom v historickém centru jít jinam a vyhledat ulici, která se jmenuje Přímá. Protože v ní se dá najít nikoli impozantní chrám ale docela obyčejný řadový dům muže jménem Juda. Tento dům má pro nás dnes větší cenu než architektonický půvab Ummajovské modlitebny.

Jestli v domě Judově tehdy ještě bydlel muž toho jména, nevíme, jména domů často ještě dlouho zůstávají i po odstěhování jejich původních majitelů. Co je však jisté, že právě v tomto domě se v dané chvíli ubytoval osleplý inkvizitor, který si svůj příjezd do města jistě představoval úplně jinak. A právě v tomto domě byl k jeho radosti krátce po svém příchodu navštíven Ježíšovým učedníkem Ananiášem. Mužem zbožným, plným Ducha svatého. Mystikem, jak bychom ho možná označili dnes.

Jak se Ananiáš do Damašku dostal, coby učedník Ježíšův, není těžké uhodnout. Víme, že právě mimo jiné do Damašku uprchli z Jeruzaléma ti, kteří byli pro jméno Kristovo vystaveni brutálnímu pronásledování. Díky jejich odvaze a velkorysosti ze své slepoty v domě Judově prohlédne a ke křtu povstane horlivý farizeus Saul. Tedy apoštol Pavel, jak mu říkáme dodnes.

Ananiáš patří jistě k těm, o jejichž oddanosti Kristu se nedá pochybovat. Když ho ve vidění, tedy pravděpodobně při modlitbě, osloví jeho vzkříšený Pán, nezaváhá ani na okamžik a odpoví: Zde jsem, Pane. Jenomže potom, a to je v celém vyprávění nadmíru realistický rys, když se tento učedník Páně dozví, co se po něm vlastně žádá, přece jen se zarazí. Vždyť právě před takovými náboženskými fanatiky, jako je Saul, utíkají i ti nejvěrnější křesťané, seč jim nohy stačí.

Na tom není nic zbabělého – naopak, mnozí podobní uprchlíci v exilu vykonali velké věci. Stačí si vzpomenout třeba na našeho moravského bratra Komenského. Sečteno a podtrženo, Ananiáš, který v poslušnosti slova Božího nedbá osobní bezpečnosti a doslova nasadí svůj krk, v příběhu obrácení apoštola Pavla sehraje nikoli zanedbatelnou úlohu.

Ale zpátky k Saulovi a k tomu, co se o něm nejen zde ve Skutcích apoštolů píše. Mám na mysli jeho původní záměry, s nimiž se na cestu do syrské metropole vydal. V překladu Bible kralické to vyzní mnohem působivěji než jak to uhlazují moderní překlady:

Saul pak ještě dychtě po pohrůžkách a po mordu proti učedlníkům Páně, šel k nejvyššímu knězi a vyžádal od něho listy do Damašku do škol, nalezl-li by tam té cesty které muže neb ženy, aby svázané přivedl do Jeruzaléma.

Touto svou minulostí pravověrného inkvizitora se apoštol později chlubit nebude. Ale zároveň – a to mu slouží ke cti – ji nebude ani tajit.

Tohle je docela dobrý příspěvek na téma, jak také může někdy vypadat horlivý a upřímný nepřítel církve či křesťanství. Abychom takové lidi nepodceňovali a neuchylovali se k laciným karikaturám: bude vypadat třeba jako člověk ještě mladý, dobře jazykově vybavený, vzdělaný, zcestovalý, skvělý řečník, organizačně nadaný, přitom však zbožný a osobně skromný.

Obrácení Pavla z Tarsu u Damašku patří k největším legendám vznikající církve. Je to příběh speciální, jaký ve svém dějovém oblouku a významu vlastně nemá obdoby nebo snad kopie. Dodnes inspiruje stále další a další generace věřících. Je významný natolik, že evangelistu Lukášovi ho ve Skutcích není zatěžko s mírnými obměnami vyprávět dokonce třikrát. Sám Pavel se k němu, byť o mnoho skromněji, vrátí ve svých epištolách ještě čtyřikrát. Směle ho tedy smíme přiřadit k takovým konverzím popisovaným v evangeliích, ať už jsou to rybáři v Galileji, celníci Matouš a Zacheus, nebo samařská žena v poledním žáru u studny.

Jak tu vidíme, může se stát, že člověk, který směřuje úplně jinam a svou budoucnost si představuje zcela jinak, náhle opustí svou zlou cestu a otočí o sto osmdesát stupňů. Může se stát, že někdo uvěří v Krista, kterého dosud nesnášel nebo se o něj nezajímal. Může se stát, že k tomu dojde z ničeho nic – bez přispění rodinné výchovy, bez výuky náboženství v nedělní škole, bez vlivu svých osobních přátel. Prostě zazáří náhle světlo z nebe. Prostě najednou zazní Kristův hlas, ne příkaz, ale otázka: Saule, Saule, proč mě pronásleduješ?

V Damašku se pak stane přesně to, co žádá Kristus. Osleplý Pavel se bude právě modlit, když za ním přijde Ananiáš. Své ruce vloží na jeho hlavu a Pavlovi se vrátí zrak. Saul prozře natolik a tím způsobem, že vše teď uvidí jinak než dosud.

Přijme křest, nevíme, zda z rukou Ananiášových nebo zda z rukou jiného učedníka, neboť na tom nezáleží. Po křtu, slyšíme, pak přijal pokrm a síla se mu vrátila.

Krásně to Lukáš sepsal, přesně v pořadí, jaké držíme stále: tedy obrácení, křest. Pak večeře Páně jako pokrm, který dává duchovní sílu. A později ještě kázání z úst nově pokřtěného – tedy dosvědčování evangelia, k němuž jsme povoláni všichni, kteří jsme pokřtění.

Kdyby si byl Pavel z hrůzy před Bohem na cestě do Damašku zakryl rukou tvář podobně jako Mojžíš kdysi na hoře Sinaj, když pohlédl na zázračně hořící keř, možná by nebyl oslepl. O Mojžíšovi se říkalo, že jeho tvář po modlitbě zářila tak silně, že si ji musel zakrývat závojem. Podobně i pro Pavla zůstalo světlo Kristovo něčím mimořádně důležitým. O čem pak psal často ve svých dopisech. Je to něco, co třináctý apoštol připomíná nejen sestrám a bratřím, třeba v řeckém Korintu, ale i nám pokřtěným, tady a teď. Totiž neskrývané a neutajitelné vyzařování víry. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, píše Pavel. A tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě.