Lk 4,1-13 (Neděle 9.3.2025)

Martin Luther s jistou nadsázkou rád říkával, že s pátou prosbou Otčenáše chodí večer spát. A s šestou pak ráno vstává. Tedy, že večer prosí Odpusť nám naše viny a ráno pak pokaždé Neuveď nás v pokušení.

 

Luther se o pokušení pěkně vyjádřil ve svém slavném Velkém katechismu, který se s prospěchem dá číst i dneska. „Prosíme“, píše saský reformátor, „aby nám Bůh dával sílu odolávat… poněvadž dokud žijeme v těle, ďábel pobíhá kolem nás a nikdo se pokušení… nemůže vyhnout.“

Ve svém katechismu doktor Martin nabízí analýzu toho, co jsme před chvílí slyšeli z Lukášova evangelia o Ježíšově čtyřicetidenním pobytu na poušti: „Mládež pokouší především tělo, pro dospělejší… lidi představuje velké pokušení svět, a na výrazné křesťany, kteří se zaobírají duchovními věcmi, se soustřeďuje ďábel.“

Takže tohle jsou tři základní typy pokušení. Jim čelí hladový Ježíš, a jim chtě nechtě tu a tam čelíme i my: pokušení tělesné, pokušení politické a pokušení duchovní.

 

Za důležitou můžeme považovat časovou souvislost, v jaké se o Ježíšových pokušeních vypráví. Ono se to stalo na začátku, hned bezprostředně po křtu. Během Ježíšovy postní doby, tedy času přípravy a duchovního soustředění. Což nelze nevidět jako velký paradox: do pokušení se tu nedostává vrávoravý hříšník, nýbrž čerstvě pokřtěný Ježíš plný Ducha svatého. Což sice vypadá zvláštně ale má to svou logiku: ďábel útočí tam, kde to má skutečný význam. Ve chvíli, která je zásadní, protože velká věc se tu dává do pohybu.

 

Není pochyb o tom, proč evangelista s takovou péčí a jazykem takřka slavnostním o tom všem vypravuje hned ve čtvrté kapitole svého díla. Máme vidět a žasnout: Ježíš obstojí a vítězí ve všem, co se na něj políčilo. Ďábel žalostně prohrává a až do dané chvíle odchází pryč s prázdnou. A to se tolik snažil – nabízel samé dobré věci, vlastně přesně to, čeho později Ježíš dosáhne. Chléb bude lámat hladovým. Stane se králem Židů a Pilát to ironicky napíše na kříž. V Jeruzalémě se potvrdí, že andělé ho na ruce vezmou a jeho noha nenarazí na kámen. Arci to vše se uskuteční nikoli ve spolupráci s ďáblem, nýbrž cestou Ježíšovy pokory, víry a utrpení.

 

Apoštol v Listu Židům napíše, že Ježíš na sobě zakusil všechna pokušení jako my. Což znamená, že tu teď nejsme diváky a svědky něčeho, co se nás netýká, nějakých zvláštních, speciálních zkoušek vymyšlených jenom pro Božího Syna. Bohužel ne – to vše je nám až příliš důvěrně známé. V pouštní samotě se odehrává přesně to, co člověk prožívá i v naší době, jakkoli z toho asi moc velkou radost nemáme.

 

(1) Protože kdo by nechtěl CHLÉB? Tedy zabezpečení dostupných základních životních potřeb. Přesně tohle čekáme od státu, od své obce, případně od své rodiny. Jídlo v dostatečné míře a kvalitě. Teplý oděv v zimě. Střechu nad hlavou, do které nezatéká. Lékařskou péči praktickou i speciální. Vždyť všichni tu žijeme v zemi, kterou považujeme a chceme považovat za sociálně citlivou a otevřenou všem občanům, nejen bohatým ale i chudým.

 

Takže přesně tohle ďábel nabízí – ne nějakou zbytečnou hračku ale věci základní, čisté, dobré. V tom je ta lest, které ovšem ne vždy umíme odolat. Protože ono je důležité si všímat nejen CO se dělá ale také JAK se to dělá. Ďábel to má vymyšlené tak, že ponoukne Ježíše, aby sám ze sebe učinil jakéhosi Golema, jak ho známe z filmové pohádky Císařův pekař. Prostě se z něho má stát takové zázračné perpetuum mobile, které samo od sebe, bez dodávané energie a jakékoli námahy, začne vyrábět chleba z kamení, kterého se všude povaluje spousta. Jenomže Ježíš takovéhle samoúčelné zázraky na pochybnou objednávku prostě odmítá a nedělá. Rolník přece nakypří půdu, pak zaseje a potom trpělivě čeká na déšť a slunce, jak je to v řádu stvoření. Ze získaného zrna mlynář vyrobí kvalitní mouku a pekař upeče chléb. Aniž by to musela být zkouška, jestli Ježíš je nebo není Syn Boží. Aniž by voliči čekali, že přijde nějaký politik spasitel, nějaký eskamotér, který nás tady všechny lacino nakrmí, když přijmeme jeho pravidla.

 

Starořímské heslo „chléb a hry“ rozhodně není něco, na co bychom měli být v demokraciích hrdí a o co bychom se měli za každou cenu snažit. Jsou i jiné hodnoty, a možná že jsou to hodnoty vyšší. Ježíš ďábelskému pokušení odporuje slovem z Páté knihy Mojžíšovy, a které zní takto: Člověk nežije pouze chlebem, ale ... vším, co vychází z Hospodinových úst.

 

(2) Všichni asi cítíme, že když někdo rádoby moudře řekne, že „politika je svinstvo“, nemá pravdu. Ne, politika je správa veřejných věcí, bez jaké se neobejdeme. Pokud své společné záležitosti nebudeme zařizovat dobře, běda nám, naše obec se začne hroutit. A bude se nám žít velice špatně, jak přece dobře víme. Není pravda, že „všeci kradnú“. To je jen paranoidní optika někoho, kdo vidí svět právě takhle a k vyšším věcem se nikdy neprokousal, protože o ně vůbec nestál.

 

Tudíž když Pokušitel Ježíšovi nabízí MOC A SLÁVU všech království země, nenabízí mu ošklivého pavouka nebo něco takového jako je třeba chcíplá krysa. Bylo by to naopak něco ušlechtilého a krásného, kdyby se panovníci a vladaři řídili především evangeliem a s láskou pečovali o všechny své poddané až do toho posledního.

Tady samozřejmě platí úplně to stejné jako u nabídky chleba – vždycky záleží na formě, tedy na tom, jak se kýžené věci dosáhne. Heslo, že „účel světí prostředky“ je naprosto scestné a nebezpečné.

Ďábel žádá zdánlivou maličkost: Budeš-li se mi klanět. Tedy ne jen jednu malou a nenápadnou poklonku, ale stálé klanění a tedy poslouchání. Skutečným králem králů světa by pak samozřejmě nebyl Ježíš ale Satan. I když na volebních letácích a billbordech by se slibovalo něco jiného a kandidáti by se tam sladce usmívali.

 

Takže to nakonec bez kouzel a zázraků zůstává na nás a na těch, které si tam nahoru dobrovolně navolíme. Asi nám nebudou vládnout andělé – ale mohli by to být lidé, kterým na dobrých věcech přes všechny chyby systému záleží. Tak, aby výhody nebyly jen pro vyvolené, kteří tady s námi stejně vlastně bydlet nechtějí ale schovávají se za vysoké ploty svých ochrankou strážených rezidencí kdesi daleko, kam nevidíme.

 

(3) Ďábel svůj pokus nevzdává tak snadno a zkouší to napotřetí – třeba rybička nabízenou návnadu přece jen nakonec spolkne. Zvlášť, když Božího Syna vyzkoušíme a do sítě polapíme v posvátném prostoru, na hoře Sion, v jeruzalémském CHRÁMU. Kde jinde by se měl Boží Syn cítit v bezpečí, kde jinde by měl odložit svou ostražitost? My protestanté to máme prokouknuté už pět století. Velké chrámy nemilujeme a nemyslíme si, že tady by si lidé mohli bezpečně zkoušet nějaké mimořádné duchovní kousky.

Ježíš tohle vnímá jako pokušení nejen své vlastní, ale jako pokušení, kterému člověk vystaví samotného Stvořitele: nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.

Jinak pověděno: právě tady, v oblasti náboženství, musí být věřící člověk ve střehu. Stačí málo, a ono se nám to zvrtne. Církev, místo aby byla tělem Kristovým, se stane nástrojem satanovým. Což asi není nutné dál rozvádět, každý z nás ví, co my křesťané ve jménu zbožných cílů také někdy dovedeme.

 

Ďábel, píše Lukáš, nakonec od Ježíše odejde. Až do dané chvíle, ve které se ještě jednou vrátí. Nejen k synu tesaře z Nazareta – ke každému z nás se vrátí.

 

Zvládneme to? Obstojíme v pokušení a budeme na to mít dost síly? Bylo by naivní tvrdit, že v pohodě. Bylo by hloupé neposlechnout apoštola, který nás žádá, abychom zavčasu „oblékli plnou Boží zbroj a v den zlý se postavili na odpor“. Ale zároveň máme vědět, že právě ten, který na sobě zakusil všechna pokušení jako my, a obstál, právě ten je náš velekněz, náš Spasitel. Pokud tomu uvěříme, na jeho vítězství budeme mít podíl.