Lk 3,15-23 (Neděle 12.1.2025)

Češi se někdy, myslím trochu nespravedlivě, vysmívají Němcům, že jsou až příliš důslední a přepjatě systematičtí. Já si myslím, že některé věci dělají dobře a některé i moc hezky.

Kdysi jsem si ze Saska přivezl tenkou obrázkovou brožurku určenou mladým rodičům. Nadpis hlásá: Křest – znamení naděje. Adresátem brožurky jsou bezpochyby lidé, kteří se sice k církvi tak nějak matrikově hlásí, ale jinak o ní mnoho nevědí. Takže brožurka, kterou snadno někomu strčíte do ruky: má jednoduché texty, výraznou grafiku s piktogramy, ilustrační fotografie. Má jen pět dvoulistů. Nejprve „Narození“. Rodiče se radují z děťátka a na mysl jim přijde, že by snad mohlo být i pokřtěno. Kapitola nese podtitul: „Vděčnost za nový život“. Následuje kapitola druhá: „Kmotři, důvěrní přátelé“. Třetí kapitola je uvozena fotografií, na které vidíme pana faráře, jak nad šálkem kávy hovoří s rodiči. „Taufgespräch“, čili rozhovor o křtu. Děj předposlední kapitoly se už odehrává v kostele. Na obrázku vidíme rodiče, dítě, kmotry a paní farářku u křtitelnice. Tady brožurka nekončí, nýbrž ještě nabízí poslední kapitolu s nadpisem Un danach? čili „A co dál?“. Doprovodné foto s plyšovým medvídkem, hračkami a barevnými knížkami napovídá: dál bude výuka náboženství, nedělní škola.

Zastavím se u jednoho detailu z té brožurky. Na fotkách si rodiče sice nejprve povídají na faře s místním panem farářem, v kostele však křtí někdo jiný, nějaká paní farářka. Zdá se, že to není chyba ale záměr. Ti, kdo křtí, by jistě měli být lidé povolaní, odpovědní, vzdělaní, kompetentní. Ale na nich vposled až tak nezáleží. Jsou zaměnitelní. Rodiče, kmotři, spřátelení křesťané jsou možná mnohem důležitější.

Přesně tohle si uvědomuje Jan Křtitel, když se ho nadšení a pokřtění posluchači jeho působivých kázání zeptají, jestli snad on je Mesiáš, v originále Kristus. Tohle představuje velké pokušení pro každého kazatele a vůbec každého veřejně působícího člověka. Lidé se v něm vidí, obdivují ho a bezmezně mu důvěřují. Kdyby Jan Křtitel řekl „Ano, já jsem“, padli by mu k nohám a sloužili by mu do roztrhání těla. Jenže on to neřekne. Pokušení odmítne. Poukáže na někoho, koho on vlastně ještě osobně nezná, o kom však ví, že přichází, a že je to „někdo silnější“. Snad psáno s velkým písmenem S na začátku: „Silnější“.

Jinak pověděno: Díky za všechny skvělé kazatele a kazatelky, faráře a farářky, kteří a které nejen dobře mluví ale také se obětavě starají o své svěřené stádce. Hodni jsou odměny své. Nicméně běda těm, kteří svěřenou autoritu zneužívají ve svůj prospěch, ať už tím či jiným způsobem. Konce takových jinak slibných začátků bývají naprosto strašlivé, jak jsme v těchto časech bohužel občas svědky.

Sečteno a podtrženo: v hlavní roli tu není ten, kdo křtí, ale křest jako takový. Křest, který otevírá cestu mezi zemí a nebem.

V evangeliích, ve Skutcích apoštolů a hlavně pak v epištolách, o křtech čteme opakovaně: na mnoha místech, v příbězích i kázáních. Příkaz Jděte a křtěte vydává sám vzkříšený Kristus. Apoštol Pavel pak o křtu napíše, že:

kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt (…) abychom – jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých – i my vstoupili na cestu nového života. (…) Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spolu s ním budeme také žít.

Co v Bibli ale nikde nenajdeme, je návod, jak přesně by se takový křest měl provádět. Snad je to záměr, snad je to svobodný prostor, aby církev v daném čase a místě slavila křty co nejlépe podle svých vlastních podmínek, možností a potřeb.

Něco však přece jen máme. Totiž tři zprávy evangelistů, Matouše, Marka a Lukáše, jak vypadal a jak probíhal křest Ježíše samotného, když přišel, spolu s jinými lidmi, k Jordánu za Janem Křtitelem. Nikoli tedy v horském Betlémě hned o Vánocích, ale až o třicet let později, někde v judské poušti.

Tento biblický vzor se tedy týká nikoli právě narozeného dítěte ale dospělého, dokonce až třicetiletého muže. Tedy člověka na vrcholu svých sil. Syna tesaře z Nazareta, který zcela uváženě a v solidaritě s ostatními přijímá křest úplně stejně jako tehdy kdokoli jiný.

To druhé za naši pozornost stojí ještě možná mnohem víc. Ne Jan Křtitel, ale Ježíš se následně modlí. Modlí se tak, že se, jak poznamenává evangelista, otevřelo nebe. To si možná umí představit jen málokdo z nás. Snad ve vzpomínce na nějaký barokní nebo surrealistický obraz umístěný někde v galerii nebo v kostele. Ale i ten, kdo má malou fantazii, může porozumět, co se chce povědět. Křest je tu něčím zcela mimořádným. Jakoby klíčem, který odemyká nebeskou bránu. Kdo je pokřtěn, už otevřeným oknem nahlíží tam někam vysoko k nebeskému Otci. To je dobré, a z toho se každý pokřtěný může radovat a z toho čerpat sílu v těžkých chvílích svého života. Třeba i v depresích, kterými trpěl Martin Luther, když zoufale psal sám sobě vzkaz, aby se z toho nezbláznil: „Jsem pokřtěn“. Ano, zatím jsme my pokřtění tady na zemské ploše, ale do nebe jsme už nahlédli, dveře jsou pootevřené, už se tam s námi počítá, místo u stolu se tam pro nás viditelně připravuje.

Co dalšího náš zrak upřený na pokřtěného Ježíše upoutá zcela bezpochyby, je ta krásná, bílá holubice. Oblíbený námět všech, kdo chtějí vydat svědectví o Duchu svatém, ať už štětcem, perem nebo hlasivkami. Tu máme tendenci vydechnout: takový nádherný obraz, krásný symbol. Jenže Lukáš nepřeslechnutelně trvá na tom, že ta holubice na pokřtěného Ježíše sestupuje ne „jen jako“, ale doslova doopravdy v tělesné podobě.

K tomu neumím povědět mnoho, snad jen to, co čteme přímo v evangeliu. Událost křtu má a bude mít tělesný dopad na všechny zúčastněné. Jan Křtitel bude zatčen a vsazen do vězení, ne „jen jako“, ale doopravdy. Později Ježíš ponese doopravdy svůj těžký kříž na vlastních zmučených ramenou. A když se pak po svém vzkříšení setká s pochybujícím Tomášem, řekne mu ne jen jako ale doopravdy: Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož svou ruku do rány v mém boku. Nepochybuj a věř!

Z otevřeného nebe, z kterého se měkce a tiše snáší krásná holubice, navíc vyjde Boží hlas, který si zasloužíme uslyšet nejen jako děti, ale i jako dospělí. Čteno v překladu Ondřeje Petrů: Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě jsem nalezl zalíbení.

Ty jsi můj milovaný syn, ty jsi moje milovaná dcera – to je nesmírně důležité slyšet a to je nesmírně důležité i říkat svým dětem! Je to důležitější než dobré jídlo, kvalitní ošacení a nákladné vzdělání, které svým nejbližším rádi dopřáváme.

Potřebujeme to slyšet úplně stejně jako to potřeboval i Ježíš od svého nebeského Otce. Protože v jednotě s ním i Duchem svatým začíná své dílo. Je mu asi třicet let a věci se daly do pohybu.