Sk 3,1-20 (neděle 14.4.2024)

Z prvního čtení jako text kázání připomenu, co tam říká apoštol Petr:

My jsme toho svědky… protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra... ho úplně uzdravila před vašima očima.

Při prvním poslechu možná na někoho ten příběh o uzdravení chromého žebráka sedícího u jeruzalémské Krásné brány může působit jako z jiného, velice vzdáleného světa. Vždyť se v něm vypráví o zázraku, jaké se dnes už nedějí. Leda někde v pohádkách, které čteme dětem na dobrou noc. V našich moderních nemocnicích a v našich soudobých chrámech se něco takového stát nemůže.

A nebo se na vyprávění z třetí kapitoly knihy Skutky apoštolů podíváme pozorněji a s rozmyslem. Pak zjistíme, že je to skoro naopak. Že s mnohým, co se tam popisuje, máme osobní zkušenost, arci ne vždy pozitivní: Kdo z nás už mockrát nepotkal žebráka? Kdo z nás neslyšel kázání, které se ho dotklo na citlivém místě?

Pojďme se tedy s Petrem a jeho rodným bratrem Janem podívat do jeruzalémského chrámu. Je sobota, blíží se třetí hodina odpolední. Nastává čas modlitby, kdy se chrámové nádvoří zaplňuje věřícími. Těžko s jistotou tvrdit, na co oba apoštolové při chůzi myslí. Zkouším si představit, že se jim v hlavách vrací myšlenky na to, co se ve svatém městě děje po Ježíšově vzkříšení. Ježíši věrní mužové i ženy se scházejí k modlitbám. Po domech společně lámou chléb a v bratrské solidaritě se o něj dělí jedni s druhými. A mnozí další věří tomu, o čem hovoří. Totiž, že Kristus vstal z mrtvých. Že se ukázal Petrovi, že ho potkala Marie Magdalská, třetího dne poté, co byl ukřižován. Počty těch, kteří uvěřili a přijali křest, stále rostou. Co bude dál? Máme se v církvi uzavřít? Máme vytvořit alternativní společenství, nezávislé na vnějším světě? Máme se starat sami o sebe a tiše budovat nový Izrael, který jednou nahradí ten starý?

Ať už je to tak nebo onak, zbožní bratři se do chrámového nádvoří nedostanou tak snadno, jak si původně mysleli. V Krásné bráně je zastaví chromý žebrák. Člověk od narození zcela odkázaný na milodary druhých. Kvůli svému postižení nechodí, k bráně se nechává nosit. A to zcela záměrně: právě tudy do chrámu přicházejí zbožní věřící, ve sváteční dny jistě v počtech nikoli malých. Právě zde se dá s jistotou očekávat, že něco dostane. Almužna je dobrý skutek, který se počítá nejen před lidmi ale i před tváří Boží.

Tohle, jak již řečeno, tohle známe. Nejspíš z Prahy ale i z dalších evropských metropolí. Tam všude v blízkosti katedrál potkáte lidi, kteří tam bývají denně a tím či oním způsobem upoutávají pozornost stovek a tisíců kolemjdoucích. Pravděpodobnost, že něco dostanou, je vysoká. Pravidla žebrání jsou pořád stejná. Ti lidé, kteří na frekventovaných místech čekají, až půjdete kolem, po vás nechtějí kousek chleba, svetr nebo vaše obnošené boty. Chtějí vaše peníze. Tohle pravidlo je výhodné pro obě strany. Protože kam by případné předmětné dary na ulici dávali? Nevýhodou je, že nevíte, co přesně se pak s vašimi mincemi nebo bankovkami stane.

A teď přijde první překvapení. Žebrák od Petra a Jana nedostane vůbec nic. Přinejmenším ne to, co žádá. Petr mu řekne stručně a jasně: Stříbro ani zlato nemám.

Petr si přitom nic neulehčí. S postiženým mužem stráví delší čas. Naváže s ním kontakt, a to záměrně. Výslovně mu společně s Janem řekne: Pohleď na nás. Tedy žádné sklopené zraky, nic takového. Budou si všímat jeden druhého. Budou spolu mluvit. Budou se vzájemně dotýkat: Petr toho chudáka vezme za ruku. A co je rozhodující: Bude se za jeho uzdravení modlit ve jménu Ježíše Krista Nazaretského.

Ano, ten člověk, který je od svého narození dlouhých čtyřicet let nepohyblivým invalidou, bude uzdraven. A to způsobem, nad kterým lze jen nechápavě žasnout, který neumíme vysvětlit ani exaktně prokázat.

Což se po nás, tady ve světě Skutků apoštolů, možná ani nežádá. Žádá se tu spíše to, abychom na převelikou moc, kterou jistě i dnes disponují lidé, kteří léčí a uzdravují, abychom na ni dávali pozor. Ta moc totiž může být značným pokušením využívat vděčnost zachráněných pacientů pro účely postranní. Toho se Petr varuje způsobem, který stojí za zapamatování. Užaslým divákům to říká zcela otevřeně. Nejsem to já, kdo uzdravuje. Není to moje vnitřní léčitelská síla a není to vliv mé zbožnosti. Mně neděkujte. Děkujte Bohu. Jeho oslavujte.

Tady by naše vyprávění o Petrovi a zázračně uzdraveném žebrákovi mohlo končit a byl by to konec více než šťastný. Jenomže ne. Ono to pokračuje. Činy mají své následky. A řekněme si otevřeně že ne vždy takové, jaké bychom si přáli. Protože Petrovi veřejnost za jeho čin nepoděkuje a s vlídností nepřijme ani jeho slova.

Těmi slovy myslím Petrovo veřejné kázání, jehož větší část jsme slyšeli. Není divu. Petr jako kazatel nevolí snazší cestu. Ta by spočívala v tom, že by své posluchače chválil, že by k nim byl laskavý a empatický. Jeho aktuální kázání je všecko jiné. Na duši nepohladí a u srdce nezahřeje. Naopak. Petr v Šalomounově sloupoví nečeká na potlesk a uznání. Svým slovem obviňuje, varuje a burcuje.

Co svým posluchačům poví, je vlastně strašlivé. Jste to vy, kdo nesete spoluvinu na Ježíšově smrti. Místo abyste ho s vděčností přijali jako Syna Božího, jste žádali jeho ukřižování. Zemřel kvůli vám, kvůli vaší zaslepenosti a kvůli vašemu hříchu.

Může si kazatel něco takového dovolit? To jistě záleží. Petr si na to troufne, jak sami vidíme a slyšíme. Odváží se být nesmlouvavý a přísný – na ty, které má rád. Na ty, ke kterým vírou i rodem patří, a ke kterým se hlásí.

Jak je to s námi? Proč jsme dnes do domu Božího přišli my? Abychom si vzájemně potvrdili, jak jsme dobří, jak štědří, jak obětaví, jak svatí? Anebo sem mnozí přicházíme s myslí zkroušenou? S vědomím, že jsme neudělali, co jsme měli? Že jsme se nevěnovali těm, kdo nás potřebovali? Že jsme se dívali jinam a na chodníku raději přešli na druhou stranu? A možná je to s námi někdy tak, že si za to můžeme sami, že přicházíme se smutkem, s bolestí, s pocitem neúspěchu. To záleží.

Jisté je, že jsme vítáni, se svými smutky ale i s radostmi. S porážkami ale i s našimi úspěchy a Pán Bůh za ně zaplať. Apoštol Petr své kázání přes hlavy mužů izraelských zaměřuje i na nás. Také nám patří dvě připomenutí, ke kterým se pastýř učedníků dostává ve finále.

Smíme a máme počítat s tím, že zaslíbení daná prorokům a našim předkům v lidu Božím patří i nám. I s námi skrze náš křest Hospodin uzavřel svou smlouvu. Také my jsme jeho děti, stejně jako Abraham a Sára, Jákob a Ráchel.

Smíme a máme počítat s tím, že naše osudy zůstávají otevřené něčemu, co má sílu zachraňovat ba uzdravovat. Díky Ježíšově smrti a vzkříšení máme jistotu: jako byl žebrák uzdraven a vysvobozen, tak i my. Pro spasení a život věčný.