Při pozorném čtení dnešního evangelia žasneme nad činorodým pohybem Ježíšovy skupiny. Pokud dobře počítám, mohlo by to být s Ježíšem, jeho matkou, jeho čtyřmi bratry a dvanácti učedníky celkem nějakých osmnáct lidí. Ze svatby v Káni odejdou do Kafarnaum. Po několikadenním odpočinku se mnozí z nich vydají na svátky do Jeruzaléma, protože byly blízko židovské Velikonoce.
Když jsem se podíval na mapu, překvapilo mne to. Z Kafarnaum do Jeruzaléma je to mnohem dál, než jak jsem si představoval. Nějakých 260 až 280 kilometrů členitým a ne snadno schůdným terénem. V noci ještě zebe předjarní zima a ve dne už pálí skoro letní vedro. Zkušený a zdravý chodec s ne moc těžkým batohem na zádech by to dnes možná ušel za nějakých čtrnáct dní. Nám ostatním by to trvalo mnohem déle, možná i čtyři týdny.
Nabízí se samozřejmě otázka, do jaké míry se tento časově i fyzicky náročný výlet vlastně vydařil. Ježíš se na chrámovém nádvoří asi dost nečekaně dostane do konfliktu s prodavači dobytka, ovcí a holubů. Penězoměncům povalí jejich stoly a rozhází mince po dláždění. Následně se pohádá s jeruzalémskými občany, kteří nepochopí, že právě zboření a obnova chrámu ve třech dnech je to znamení, po kterém tolik volají.
Fiasko to rozhodně není. Po letech, s časovým odstupem, se učedníci rozpomenou, že tyhle vzrušené události přesně zapadají do toho, o čem se píše v Žalmech a v dalších částech Písma. Vzpomenou si na to a pomůže to jejich víře.
A navíc evangelista jakoby mimoděk ještě poznamená, že tehdy o svátcích v Jeruzalémě v Ježíše uvěří i další lidé, protože viděli znamení, která Ježíš činil. Jedním z nich bude čestný a zbožný muž, urozený Nikodém. Ten Nikodém, který se pak stane Ježíšovým tajným učedníkem a spolu s Josefem Arimatejským se bude podílet na Ježíšově pohřbu.
Obrazoborectví, kterému se eufemisticky přezdívá „očišťování chrámu“, je samozřejmě věc ošemetná. Jako kultury milovní lidé se k odkazu například táboritských horlivců moc nehlásíme. Litujeme krásné obrazy, sochy a ornáty, které byly z českých kostelů a klášterů odnášeny a mnohdy okázale páleny a ničeny. „Očištění“ kdysi postihlo i svatovítskou katedrálu v souvislosti s panováním takzvaného „zimního krále“, Fridricha Falckého. Na příkaz jeho kaplana byly z katedrály odneseny všechny oltářní obrazy, rozřezány na díly a většina z nich se pak nenávratně ztratila. Což je i z hlediska nás evangelíků škoda, neboť šlo o dílo věhlasného luterského malíře Lucase Cranacha.
A přesto si držíme náš vlastní kostel prostý, většinu času obrazy ani sochami nezdobený. Představa, že by tento náš dům modlitby byl až po střechu zaplněn výtvarnými díly od 16. do 19. století, že by tu většinu prostoru zabíraly lavice vyřezávané z masívního dřeva, a že by se v předsíni každou neděli prodávaly svíce, křížky, růžence, svaté obrázky a svěcená voda, taková představa je pro nás nesnesitelná. Jsme rádi, že to tu máme takové, jaké to je: volný prostor pro Boží slovo, modlitbu i svátosti.
A tak celkem rozumíme Ježíšovu zklamání z návštěvy židovského nejsvětějšího místa, totiž jeruzalémského chrámu. Rozumíme tomu, protože jsme to i my sami mockrát zažili. Jen málokdo z nás se dobrovolně například půjde v Praze pomodlit do kostelů na Hradě. Davy neomalených turistů ve spojení s nestydatými prodavači předražených suvenýrů nám na něco takového rychle vezmou chuť. Nečiňte domu Otce mého domem kupeckým, říká Ježíš.
Evangelista Jan na dvou místech našeho dnešního čtení připomene zdánlivě nenápadnou a běžnou věc, která je však něčím důležitým a nenahraditelným. Totiž vzpomínání. Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno. Ano, po Ježíšově vzkříšení si jeho přátelé budou vzpomínat na spoustu jeho slov a na činy, které dělal. Leckdy je to tak, že nám zásadní věci docházejí až s časovým odstupem. Tak to prostě je a v Písmu svatém, jak pozorujeme, se s tím počítá.
Vzpomínání je přitom velice zajímavá věc. Pomocí vzpomínky postupujeme proti proudu času, putujeme do minulosti. Žasneme, že devadesátiletí lidé si dovedou vzpomenout na to, co se odehrávalo třeba ve třicátých létech minulého století. Tento proces vzpomínání je zároveň obousměrný. Při vzpomínání se starodávná událost přesouvá v naší paměti z minulosti do současnosti. Dění staré desítky let v okamžiku vzpomínání v naší mysli oživuje v něco současného, aktuálního.
Přesně tohle děláme právě teď na tomto místě, v této přítomné chvíli. Vzpomínáme na Ježíše, na jeho matku, na učedníky a na to, co se tehdy v Jeruzalémě odehrálo. Ježíš to ví a přímo nás o to žádá. To čiňte na mou památku. A když ho poslechneme, on sám bude v té chvíli živě mezi námi. Bude ovlivňovat, co a jak děláme a co plánujeme.
Velikou pomocí na cestě vzpomínání a zpřítomňování evangelia nám jsou Ježíšova znamení. Samozřejmě, s tou výhradou, že ne vždy a ne všem hned rozumíme. Návštěvníci chrámu tuší, že je to asi nějaké prorocké znamení, když si Ježíš udělal z provazů bič a všecky z chrámu vyhnal. Vědí, že znamením byla Noemovi duha. Znamením byla izraelským krev beránka na dveřích v tu noc při odchodu z Egypta. Znamením jim pak byla mana na poušti. Znamení, které Ježíš dává v chrámu s provazem v ruce, je však v danou chvíli nad chápání těch, kteří to vidí a diví se tomu.
Pokud přemýšlíme o znamení, musíme dávat pozor na to, že jeho smysl nespočívá v něm samotném, ale v tom, na co znamení ukazuje. Bylo by pošetilé sáhodlouze přemýšlet například o tom, z jakého materiálu je vyrobena třeba dopravní značka. Jestli je to železo nebo hliník nebo nějaký plast. To v danou chvíli, když kolem jedu autem nebo na kole, vůbec nehraje roli. Důležité je, jestli rozumím, co nápis nebo šipka na té značce oznamuje. Důležité je, zda se podle té značky, podle toho znamení, zařídím. Pokud ano, mám velikou šanci, že bezpečně dojedu k cíli.
Takhle nějak se to má s Ježíšovými znameními a zázraky. Očištění chrámu v Jeruzalémě je něčím větším než jen pokusem o reformu bohoslužebného prostoru. Prodavači a směnárníci se jistě zase rychle vrátili. Ježíš svým prorockým znamením ukazuje na něco jiného. Totiž na chrámu svého těla. Na svou smrt a své vzkříšení. Tohle jeho znamení mluví o něčem, co má zásadní význam pro každého, kdo v něho věří. Kostely, chrámy, kaple nejsou nám křesťanům tím hlavním, ty mají jen pomocnou funkci. Tím hlavním je tělo Kristovo. Tím hlavním je on sám. On, který je ochoten umřít za nás, abychom my mohli žít v naději vzkříšení a života věčného. Na to ukazuje jeho znamení a na to se teď společně rozpomínáme.