Jan 9 (15.3.2026)

Pro posluchače je to těžký úkol. Vyprávění o uzdravení slepého, tam někde poblíž vodní nádrže Siloe, zabírá celou devátou kapitolu. Jen samotné přečtení tohoto rozsáhlého textu zabere dlouhých šest minut.

Stejně tak je to náročné pro kazatele, který po tak dlouhém čtení nechce posluchače zahltit rozvleklým kázáním. A že by bylo mluvit o čem. O nemoci a uzdravení. O rodičích a dětech. O sousedech, kteří rádi strkají nos, kam nemají. O nábožensky nesmlouvavých farizejích, kteří jsou přímo alergičtí na nedodržování pracovního klidu během dne odpočinku.

Ale úplně nejvíc by asi bylo třeba mluvit o onom původně nevyléčitelně postiženém, avšak ve finále přece jen uzdraveném člověku. O jeho vnímání toho, co se děje. O jeho statečnosti. O jeho vyznání víry. Však se k němu dostaneme.

Ježíš v Jeruzalémě potká vážně nemocného člověka a uzdraví ho. Uzdravení se zdá při čtení evangelií tak stereotypní, tak samozřejmé, že o něm vlastně už ani nepřemýšlíme. Ale ono je to přitom nesamozřejmé a v pravém slova smyslu nad-přirozené. Je to něco, co je výzvou pro každého z nás. Nebýt lhostejný k těžkému osudu vážně nebo dokonce nevyléčitelně nemocných lidí, které i čistě náhodou někde potkáme. Při pozorném čtení vidíme a máme vidět: všímavost vůči nemocným lidem je něco, co souvisí s Ježíšem a s naší vírou.

Což současně vyvolává určitou nejistotu. Ne vždy budeme v péči o nemocné tak úspěšní jako byl on, Syn Boží. Možná právě proto – nikdo z nás nemá takovou moc, jakou má on. A přesto můžeme přijmout, že už sama péče o někoho, komu není dobře, ať už to má podobu profesionální nebo dobrovolnickou, je malý zázrak. Zázrak, který nemocnému přináší úlevu, i když třeba neuzdravuje až tak, jak by si přál on nebo jak bychom si přáli my.

Otázka učedníků, jak jsme ji slyšeli na začátku, není až tak neobvyklá nebo nějak hloupá.

Kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?

Systematické zkoumání potvrzuje, že mezi onemocněním a životním stylem nemocného, případně jeho rodičů, často souvislost opravdu je. Závislým alkoholikům a náruživým kuřákům se prostě rodí neduživé děti častěji než těm, kdo vyznávají sport a zdravou stravu. Celkem běžná je dědičnost u duševních poruch. Na to jsou prostě statistická data a bylo by marné je popírat.

Ani Ježíš je nepopírá. Třeba ti rodiče, zmínění v našem příběhu, opravdu něco zanedbali nebo dělali úplně špatně.

Co však Ježíš v danou chvíli popírá, je otázka sama. Místo sáhodlouhé filosofické či teologické diskuse o příčině nemoci Ježíš odvrací naši pozornost od minulosti, kterou nezměníme, k současnosti, kterou proměnit umíme. Pokud se k tomu odhodláme, bude to něco velikého. Bude to skutek Boží, který se díky nám může zjevit.

Ježíš uzdravuje v sobotu. To se nedá popřít. Ale neměli bychom to s naivním nadšením vnímat jako revoluční pravidlo. S tím, že bychom pak odstranili všechny ostatní náboženské zvyklosti jak něco zastaralého a obtěžujícího. Protože Ježíš sobotní klid obvykle drží. V den odpočinku se ve shromáždění věřících modlí, zbožně naslouchá čtení Mojžíšova zákona a příležitostně i káže. Také později jeho učedníci a učednice budou svá setkávání klást na sobotní tichý večer. A až to půjde, zavedou neděli jako den pracovního klidu, kdy je lepší než uspěchaně chodit do práce odpočívat, slavit večeři Páně, zpívat chvalozpěvy.

Jenomže pak jsou zkrátka situace, kdy zachránit zdraví nebo život má přednost. Když pravidlům a zvyklostem naše duchovního života rozumíme, pak je umíme načas opustit, abychom se k nim pak zase vděčně vraceli jako k něčemu docela praktickému a užitečnému.

Kdo naši pozornost poutá nejvíce, je ovšem onen od narození slepý člověk. Ten, kterého sousedé znají jako žebráka denodenně s nataženou dlaní čekajícího na almužnu od náhodných kolemjdoucích.

Jeho cesta od slepoty k vidění, od nemoci ke zdraví, od pasivity k aktivitě, od nevíry k víře, je dlouhá a dramatická. Evangelista Jan ve svém vyprávění skutečně nespěchá a na scénu postupně přivádí mnohé postavy, které pak slepému žebrákovi stojí v cestě a brání ve štěstí. Pomocí mu nejsou ani jeho vlastní rodiče, ať už si o jejich odpovědnosti myslíme cokoliv. Raději nevědí, raději se k jeho zdraví na veřejnosti nevyjadřují, protože se bojí vyloučení ze synagogy.

Uzdravený člověk nemá vyhráno snadno a rychle. Sotva se dá trochu dohromady, už mu inkvizitoři kladou nepříjemnou otázku, kdo je pro něho Ježíš. Snad je to prorok. Snad někdo od Boha, možná dokonce muž Boží. Navzdory tomu, že si farizeové myslí pravý opak, protože ten, kdo porušuje sobotu, ten přece musí být hříšník.

Tohle tak dopodrobna evangelista nevypráví jen pro nic za nic, aby to snad bylo zajímavé. Naopak: vypráví to proto, že jít za Ježíšem, rozhodnout se, a přes obecný odpor ho odvážně vyznat jako Syna Božího, to může přinášet řadu obtíží.

Tak to bylo a tak to leckdy máme i dnes. Každý a každá se může rozhodnout a vybrat si, co chce.

Zda přijmout Ježíšův soud, tedy Ježíšův způsob vidění světa, anebo ne.