Neděle 11.10.2026 (Sk 16,11-15)

Sestry a bratři, milé děti! Rád bych vám teď vyprávěl pohádku. Bude o tom, jak Lydie, obchodnice s purpurem ve městě Filipi, ke křtu přišla.

 

Bylo – nebylo, za devaterými horami, za řekami Dunaj a Mestos. V dalekém makedonském kraji, když všude, kam oko dohlédlo, panoval slavný římský císař Claudius, žila byla ve městě Filipi vybudovaném na známé kupecké cestě z Asie do Evropy, jedna moudrá a odvážná žena. A ta se jmenovala Lydie.

 

Lydie byla cizinka. Do města se před lety přistěhovala se svým mužem. Ze začátku se jim vedlo náramně. Ze svého rodného kraje do města přes moře Lydie s manželem dováželi a prodávali něco, co mělo cenu zlata. Purpur. Tedy vzácnou barvu, která vypadá jako tmavě rudá, až skoro do modra. Šaty obarvené purpurem z dovozu si mohli dovolit jen ti nejbohatší. A protože takových bylo ve městě a okolí celkem dost, obchody se Lydii a jejímu manželovi dařily stále lépe a lépe.

Nechybělo jim skoro nic – jen děti zatím neměli. Říkali si: rodinu si pořídíme, až budeme mít pěkný velký dům a všechny dluhy zaplacené.

 

Tohle přání se jim však nesplnilo. Koupili si veliký dům s mnoha pokoji a prostornou vnitřní zahradou, které se říká atrium. Pořídili si krásného pejska, aby v něm hlídal a rozveseloval je. Nastěhovali se k nim služebníci a služebnice se svými dětmi, kuchařka, pomocníci, zahradník a účetní. Jenomže pak manžel náhle onemocněl a po nějaké době zemřel. Lydie na řízení celého obchodu zůstala sama. Bylo jí smutno a rozhodla se, že už se nikdy neprovdá.

 

Lydie svůj smutek chtěla překonat. A tak, zvláště během svátků a volných dnů, chodívala na procházky za město. Kousek za městskou bránou tekla řeka. Voda tu byla průzračná a tiše šuměla. Její břehy po celý rok pokrývala jako koberec hustá, měkká smaragdová tráva plná lučních květů. Fíkovníky a olivovníky tu nabízely příjemný stín ve žhavém letním počasí.

 

Jednou kolem Velikonoc, bylo to v sobotu dopoledne, si smutná Lydie uvědomila, že na svém oblíbeném místě na břehu řeky není sama. Slunce už hezky hřálo a tak tam v trávě na dekách posedávalo několik žen. V proutěných koších tu s sebou měly něco dobrého k jídlu a v zdobených hliněných džbánech také něco k pití. Tiše si povídaly, občas se ukláněly a pak zpívaly písničku. Lydii její melodie zaujala a připadala jí neobyčejně krásná.

 

Lydie se s ženami brzy spřátelila. Ony jí řekly, že na toto místo k vodě nechodí jen tak. Schází se tu vždy v sobotu, ve sváteční den, aby si tu vyprávěly, zpívaly a chválily Boha, protože on všechno na zemi stvořil moudře a krásně. To se Lydii líbilo a tak na tato setkání chodívala týden co týden, sobotu co sobotu. Šťastná zatím nebyla, ale smutek se jí snášel o dost snadněji.

 

A tak to šlo týden, co týden. Až do dne, kdy do ženského setkání náhle vstoupili dva muži. Podle jejich oblečení a vybavení bylo poznat, že jsou to lidé na cestách.

„Je to tak, připluli jsme lodí přes moře. Chceme se tu na pár dní zastavit a odpočinout si. Pak půjdeme dál, až do Athén, a dá-li Bůh, navštívíme také Korint. Já se jmenuji Pavel a tohle je můj přítel Silas. A protože je právě den odpočinku, hledáme místo, kde se modlí lidé, kteří věří v jednoho Boha.“

 

Lydie a ostatní ženy nabídly Pavlovi a Silasovi, aby se u nich posadili. „A povězte nám, co vás na vaši tak dlouhou cestu přivádí.“

Pavel se nenechal pobízet dlouho.

„Také já věřím v Boha jako vy. A chtěl bych vám povědět co se stalo v Betlémě, v Galileji a pak v Jeruzalémě. Bůh poslal svého syna do našeho světa. Narodil se jako dítě Marii a Josefovi. Na žádost anděla mu dali jméno Ježíš. On pak všude chodil, dával chléb chudým, uzdravoval nemocné a káral ty, kteří něco dělali špatně. Po své smrti v Jeruzalémě vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Všem, kdo uvěří jeho evangeliu, slíbil Boží království. V něm už nebude pláč, bolest ani umírání. Jen samá radost, bezpečí a hojnost.“

 

Lydie se Pavla zeptala:

„A jak se to dá udělat, abych k tomuto Ježíši patřila i já? Co se musí stát, abych se v jeho království jednou setkala se svým manželem a byla šťastná?“

Pavel jí odpověděl:

„Když se dáš pokřtít v jeho jméno v této čisté tekoucí vodě a když uvěříš, že on je Syn Boží, tvé přání se ti splní a budeš zachráněna.“

Lydie se rozhodla bez váhání:

„Ano, to chci. Ale ne jen sama, nýbrž s celým mým domem. Vždyť ti všichni, dospělí a děti, kteří v něm se mnou žijí, jsou moje rodina a mám je ráda.“

 

A tak se i stalo. Pavel o týden později, ráno při východu slunce, v řece pokřtil Lydii a všechny její blízké. Lydie pak pozvala Pavla a Silase, aby po dobu svého pobytu ve městě bydleli u ní. „Místa máme dost“, řekla, „a nejen pro vás, ale také pro všechny, kteří se spolu s námi budou chtít na památku Ježíšovu modlit, společně jíst chléb a pít víno.“

 

Tak v domě Lydie vznikla ve městě Filipi církev. Pavel této filipské církvi později napíše krásný dopis. Z něho si tady v kostele až do dnešních dnů čteme důležitá napomenutí a povzbuzení, abychom nebyli smutní a opuštění. Protože také naše přání se mohou splnit.