Lk 19,28-40 (Neděle 13.4.2025)

Před chvílí jsme zpívali písničku Luďka Rejchrta „Na oslátku malém“. Ta se právě dnes, na Květnou neděli, náramně hodí. Svým textem nás uvádí do atmosféry dne. Tohle zpívání teď nacvičujeme s dětmi a zazní ještě jednou za týden. Děti ji mají rády. Uplynulý čtvrtek se mezi nimi rozvinula debata, jestli je ta písnička spíš smutná nebo spíš veselá. Co myslíte vy?

Podle mne se to jednoznačně povědět nedá. Tempo i melodie navozují dojem radostný, zvláště v refrénu „Hosana, požehnaný, jenž přichází ve jménu Páně.“ Nicméně farář Rejchrt jako obezřetný teolog naznačuje, že až tak jednoznačné to není. V poslední, třetí sloce, se zpívá, že ten Jeruzalém Ježíš nahlíží v perspektivě kříže. A že tento Jeruzalém „hosana“ na uvítanou zpívat rozhodně nebude, přinejmenším bude leda tak mlčet.

Ono to totiž s takovým triumfálním vjezdem královského následníka do sídelního města skutečně ne vždy bývá hladké. Ježíš sám musel znát (a jistě znal) stará biblická vyprávění o podobných událostech v minulosti. Dvě z nich vykazují nápadně podobné rysy.

Tím prvním z nich je příběh nastolení krále Šalomouna, které zdaleka nebylo bezproblémové, jak by si snad někdo mohl vzhledem k pozdější slávě tohoto krále myslet. Ještě za života stařičkého Davida se totiž vlády hodlal samozvaně ujmout jiný jeho syn, Adonijáš. A bylo by se mu to i povedlo, kdyby do toho rázně nezasáhla Šalomounova matka, Batšeba. Na její impuls zesláblý a prakticky již umírající David pověří své nejvěrnější přátele, aby narychlo posadili mladičkého Šalomouna na mezka, troubili na polnici, ulicemi města vezli k prameni Gíchonu a tam ho pomazali olejem za krále nad Izraelem. Oni to kvapně učiní a věc se zdárně podaří. Lidé v Jeruzalémě, kteří se k této akci nachomýtnou, začnou spontánně provolávat Ať žije král Šalomoun.

Druhá historka je o něco drsnější a pochází ze severního Izraele, konkrétně z města Jizreel. V Izraeli po smrti bezbožného krále Achaba vládnou jeho zlotřilí potomci v symbióze s démonickou a nechvalně známou královnou Jezábel. Což neslýchaně odvážným vojenským útokem na hbitých koních ukončí povstalec Jehú. Ten se nechá od proroka Elíši skrytě pomazat za krále. Pak se vydá zabít Achabovy následníky i jeho manželku. Jehúovi služebníci ještě před jeho odchodem rychle vstanou a na znamení své oddanosti mu položí na zem, pod nohy, své pláště a začnou odvážně provolávat: Jehú se stal králem!

Takže tak nějak to ve starém Izraeli s těmi následníky trůnu občas bývalo. A tak nějak to bývá i dnes, když někde nečekaně padne vláda. Bývají to obvykle dosti nebezpečné chvíle a nemá smysl si o tom něco sametového namlouvat. Platí to i pro Ježíše a jeho přátele.

Rejchrtova písnička samozřejmě přes to všechno dosud řečené nabízí i věci nesporně velice radostné a nadějné. Už třeba to, jak se Ježíš v daném terénu s jistotou a znalostí pohybuje. Vystoupat zezdola z Jericha nahoru nějakých tisíc výškových metrů určitě není snadné. Člověk by si myslel, že Ježíšova družina se vydá nejkratší možnou trasou. Ale bude to jinak, zajdou si přes úbočí Olivové hory. Což nemůže znamenat nic jiného, než co prorokoval kdysi Abakuk: Hle, přichází den Hospodinův… V onen den stanou jeho nohy na hoře Olivové, ležící na východ od Jeruzaléma… Hospodin bude Králem nad celou zemí.

Ale ani v takové situaci to nemůže být jiné, než dnes. Není prostě možné ani vhodné, aby v církvi všichni dělali všechno – o jednotlivé role, služby se dělíme mezi sebou a jeden dělá to a druhý zase ono. Ježíš takové role zdvojuje a své učedníky posílá ve dvojicích. Dva z Dvanácti poslušně odejdou do vesničky Betfage s pevnou instrukcí, co tam mají udělat a co mají odpovědět těm, kteří se jich zeptají. Což se do puntíku také odehraje, přesně tak, jak to Ježíš naplánoval. A skoro to vypadá na předem smluvené heslo: Proč to oslátko odvazujete? – Pán ho potřebuje.

Díky čemuž Ježíš získá to, co žádá. Nikoli tedy impozantního válečného oře, jakého obdivujeme třeba u nás, na Vítkově, od sochaře Bohumila Kafky. Nýbrž docela obyčejného, šedého mírumilovného oslíka. Zvíře pokorné, malé, a zároveň možná víc než kůň ochotné nosit břemena, nad jejichž vahou můžeme leda tak žasnout.

Ano, v církvi ne všichni mohou dělat všechno. Ne všichni mohou být apoštoly. Ale všichni mají být učedníky a učednicemi. Bylo by škoda a bylo by to málo, kdybychom si teď chtěli představit, že to radostné a hlasité volání Gloria in excelsis – tedy Na nebi pokoj a sláva na výsostech – vychází pouze s hrdel Ježíšových Dvanácti. Spíše si představme i mnoho další lidí, které cestou Ježíš buď přímo oslovil nebo získal nepřímo ohlasem svých kázání a mocných činů. V takovém zástupu učedníků a učednic si snadno představíme třeba Lazara a jeho přátele, sestry Marii a Martu, Marii Magdalskou, Janu, Zuzanu a mnohé další.

A můžeme si v tomto jásajícím množství představit i nás, sami sebe. Také my jsme se tu dnes na Květnou neděli sešli, abychom se společně těšili z Ježíšova triumfu a abychom ho chválili: Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově!

Vlastně úplně stejně, jako to druhdy udělali andělé a pastýři v noci, tam kdesi za Betlémem. Kruh se uzavírá.

V té písničce „Na oslátku malém“ se, jak už řečeno, stín Golgoty nezakrývá. Něco z toho předjímají nepřátelsky naladění farizeové. Jejich kritika je nepříjemně nepřeslechnutelná. Dřív než ji šmahem odmítneme, přiznejme, že kritické hlasy si zasloužíme občas i my. Církve nemají v naší zemi zrovna dvakrát dobré jméno a existují pro to i validní důvody. Byli bychom hloupí, kdybychom vše chtěli zametat pod koberec a jako pštrosi hlavu strkat do písku. Mnohá napomenutí zvenčí si prostě zasloužíme a je užitečné jim věnovat svou pozornost. Neboť, co je pevné, nějaký ten úder rozhodně vydrží.

Přesto platí prorocký hlas, který si Ježíš úmyslně vypůjčí od starozákonního Abakuka: I kámen ze zdi bude křičet. Protože církev je tu od toho. Aby křičela slovo evangelia, zvěstovala dobrou zprávu o naději odpuštění hříchů a vzkříšení k věčnému životu. To je něco, co za nás nikdo v našem světě prostě neudělá. Evangelium slova Božího je větší než my, přesahuje nás a není tu jen pro nás. Pokud tedy budeme mluvit, dosvědčovat, zvěstovat, kázat a chválit Hospodina, jak jsme ho poznali ve slovech a díle Ježíše z Nazareta, pak budeme učedníky a budeme učednicemi. Budeme živými kameny, z kterých Kristus buduje Boží chrám uprostřed světa.

Pak budeme tělem Kristovým, živou velikonoční církví.