2Sam 1 Mk 5,35-43 (Neděle 30.6.2024)

Když zemře člověk nám blízký, je to víc než zlé. Bolí to vždycky. Ze svědectví Písem, jak do nich dnes společně nahlížíme a o nich přemýšlíme, slyšíme, že pro smrt krále Saula a jeho prvorozeného syna Jónatana lidé v Izraeli naříkali, plakali a postili se až do večera. David nad zesnulými zpíval žalozpěv.

Podobně v domu zesnulé Jairovy dvanáctileté dcery Ježíš narazí na pláč a kvílení.

Bývá zvykem, a ten se nemění po staletí ba tisíciletí, že pohřeb obvykle vypraví rodina, příbuzní. Loučit se s někým, kdo odešel, se však chtějí nejen blízcí příbuzní ale i jeho přátelé. Jejich láska, láska přátelská, je něco velkého, něco nesamozřejmého, něco svého druhu nadpřirozeného – něco, na čem spatřujeme odlesk podivuhodné lásky Boží.

Bitva tam kdesi na severu v horách se Izraelcům rozhodně nepovedla. Nepřátelští Pelištejci snadno a rychle pobijí bojovníky krále Saula. Král se dá na útěk i se svými třemi syny. Ti v prudkém boji padnou také, mezi nimi Jónatan, králův prvorozený. Saul se dostane se svým zbrojnošem do obklíčení. Pod silnou palbou pelištejských lukostřelců je těžce zraněn. Chápe, že živý už nevyvázne. Nechce upadnout do rukou nepřátel. Proto svého bodyguarda prosí, aby ho zabil, ten se však něčeho takového neodváží. První z králů izraelských proto nalehne na meč a zemře vlastní rukou. Tím tragicky končí celá saulovská dynastie, do které si lidé vkládali tak velké naděje.

David padlé syny i jejich otce oplakává. Celý jeho pohřební žalozpěv jsme slyšeli. Patří k tomu nejlepšímu a nejkrásnějšímu, co vůbec ve Starém zákoně mezi smutečními písněmi můžeme najít. Ozdoba tvá, Izraeli, na tvých návrších skolena leží. Tak padli bohatýři.

Pokud David oplakává mrtvého krále, samozřejmé ani očekávané to není. Kdo zná výpravný příběh jejich komplikovaného vztahu, se skoro diví. Vždyť Saul Davida nesnáší a po celou dobu žárlí na jeho úspěchy. Ani poté, co mu dá za manželku svou dceru Míkol, se to nijak nezlepší. V První knize Samuelově o tom čteme jeden odstavec za druhým – král svému zeťovi jde vysloveně po krku a stává se jeho největším nepřítelem. Ale teď je mrtev. Je čas mu vzdát hold. Komu čest, tomu čest. Král zemřel – ať už byl jakýkoli, byl to Hospodinův pomazaný. Bude pochován se všemi poctami, které mu jako panovníkovi z Boží vůle náleží.

Pokud David oplakává Saulova syna Jónatana, je tomu přesně naopak. Ti dva se milovali.

Stýská se mi po tobě, můj bratře Jónatane, naříká z hloubi zraněného srdce David. Byls ke mně pln něhy, tvá láska ke mně byla podivuhodnější nad lásku žen.

Ano, přátelství na život a na smrt mezi Davidem a Jónatanem je něco, co v knihách Písma svatého vlastně nemá obdoby. David v Jónatanovi přichází o někoho, kdo ho oddaně miloval, kdo mu nezištně pomáhal, přimlouval se za něho, povzbuzoval ho, kdo se kvůli němu vzdal práva na královský trůn.

Jestliže v Bibli rádi ukazujme lásku Hospodinovu na věrném milování muže a ženy, stejně tak ji můžeme ukázat na láskyplném vztahu Davida a Jónatana.

To má své důsledky pro Davida i pro nás. David ani v královském paláci později nezapomene, co slíbil svému milovanému příteli – o jeho pozůstalé se pečlivě postará. My si to budeme pamatovat jako veliký příklad. Jako precedens hodný naší pozornosti a napodobování. Naši přátelé, naše přítelkyně, si naši lásku zaslouží. A my nad jejich oddaností nepřestaneme žasnout a být vděční.

Ježíšova slova, která uslyšíme po jeho příchodu do domu představeného synagógy Jaira, nejsou přijata hned na první poslech. A přesto syn tesaře z Nazareta tu vysloví něco, co doposavad přijímáme s porozuměním. Smrt můžeme díky nim vnímat jako svého druhu spánek. Tedy jako něco, co ještě neskončilo, co se změní probuzením, tedy vzkříšením k novému životu. Proto o našich mrtvých rádi mluvíme jako o zesnulých a tak se k nim také chováme.

Ježíš hned ve dveřích u truchlící rodiny a služebnictva v domě zesnulé narazí na prudký odpor, ba pohanu. Na vlastní uši slyšíme, co v této chvíli rozhodně nečekáme. Totiž, že se mu posmívali. Je to divné, ale pochopit se to dá. Dcerce bylo teprve dvanáct, byla ještě malá: celý život před sebou. Zoufalství pozůstalých se v daný okamžik mísí s hněvem a výčitkami. Proč Ježíš přišel tak pozdě? Kde se cestou zdržel? Vždyť Jairos mu hned na začátku řekl, jak to je vážné a naléhavé: Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!

Ježíš přitom s rodinou Jairovou nemá nic společného. Dá se předpokládat, že se sotva znají, že se potkali možná náhodně a poprvé. Ježíšova ochota, jeho láska k vyděšeným rodičům umírající dívky, projde o to větší zkouškou. Čelit výčitkám a posměchu ze strany těch, kterým chcete pomoci, to určitě není nic příjemného. U Jaira doma navíc panuje velký rozruch, pláč a kvílení – Ježíš musí naříkající lidi doslova vyhnat. K již nedýchající dcerce si sebou vezme jen jejího otce a matku, také Petra, Jakuba a Jana.

To, co oba velké avšak v čase i prostoru odlehlé příběhy spojuje, to není jen smrt, pláč a truchlení. Je to především víra.

Ve víře se Jónatan a David vrhali proti přesile nepřátel, odolávali lépe vyzbrojeným Pelištejcům i strach vzbuzujícímu obru Goliášovi. Ve víře se Jónatan dokázal postavit i proti iracionální nenávisti svého vlastního otce a krále. S touto vírou Jónatan na bitevním poli vydal svůj život. A v této víře si svou existencí mnohokrát nemohl být jist ani David.

S neutuchající a přece mnohokrát zkoušenou vírou za různých okolností vhod i nevhod káže a uzdravuje Ježíš. Navzdory nepochopení ba nelibosti svých učedníků a o to víc dalších zaslepených lidí. Díky své víře se pouští do zdánlivě prohraných zápasů. Nelituje vlastní pohodlí ani bezpečí.

Tuto svou velikou víru, víru která přemáhá strach a která uzdravuje, tuto víru dává i nám. V této víře můžeme doufat v Boží moc i tam, kde to opravdu vypadá jako úplně ztracené.