Lk 13,6-9 (Neděle 23.3.2025)

V postní době, jak se sluší, s větším respektem a trpělivější pozorností v neděli nasloucháme čtením z Písma svatého. I takovým, která rozhodně nepřekypují bezstarostným veselím. Oba dnešní přečtené texty, bez jakékoli pochyby, patří mezi poselství varující.

Apoštol Pavel korintským sestrám a bratřím výslovně píše, že to, co se kdysi odehrávalo s Izraelem na jeho strastiplné cestě pouští, je výstražný obraz a bylo to napsáno k našemu napomenutí.

Vyvolený lid se při svém putování do země zaslíbené nedrží Božích pokynů, neposlouchá, modlaří, reptá. A tak někteří z nich pak hynou hadím jedovatým uštknutím. Mnozí, včetně Mojžíše, se od cíle vůbec nedostanou a řeku Jordán nepřekročí. A proto, napomíná apoštol v dopise své křesťanské sestry a bratry, ten, kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl.

V evangelijním podobenství o fíkovníku Ježíš zůstává o poznání méně konkrétní. Tohle jeho podobenství, které uchoval pouze Lukáš, možná víc než ostatní připomíná hádanku. Kdo je kdo a co je co? Vinice, fíkovník, vinař, majitel. A navíc tu máme co do činění s otevřeným koncem. Nedozvíme se, jak to celé pokračuje a jak to nakonec dopadne. Přijme majitel vinice radu svého zahradníka, aby dal fíkovníku ještě odklad o jeden rok? Bude neplodný fíkovník ještě po celých dalších dvanáct měsíců okopáván, hnojen a snad i zaléván? A pokud ano, pomůže to? Nalezne hospodář sladké a šťavnaté fíky v čas sklizně, až zase za rok, nebo spíše už za šest měsíců, znovu na svou vinici přijde?

Český překlad doplňuje slovo „člověk“. Jeden člověk měl na vinici fíkovník. Ježíš ve skutečnosti mluví úsporněji a tedy tajemněji. Říká, že fíkovník na vinici měl kdosi. Ten kdosi vinici vlastní. Snad ji kdysi sám založil, ale teď se zdržuje někde daleko. Zajímá se však, co se na vinici děje. Touží po hojné úrodě, a přichází si pro ovoce ve stanovený čas. Úrodu však opakovaně, jak slyšíme, po tři léta, nenalézá.

V příběhu, tak jak ho podobenství vypráví, je nezpochybnitelné, že onen kdosi v nastalé situaci uvažuje logicky a na své přísné rozhodnutí má nezadatelné právo. Navíc, ke svému soudu připojuje i srozumitelné zdůvodnění: Proč má fíkovník kazit i tu zem?

Tomu rozumí každý zahrádkář. Planá dřevina odčerpává z půdy cenné živiny, spotřebovává vláhu a zabírá místo, které by mohlo být využito lépe. A kdo ví, možná jeho neplodnost způsobila nějaká nemoc? Ta by se ve viničním sadu mohla šířit ještě dále a vážně tak ohrožovat ostatní zeleň.

Protože na ní záleží a to velice velmi. Mluvíme o fíkovníku a mluvíme o vinici. Tedy o stromu a révě, které jsou v Božím lidu od pradávna znakem požehnání čili štěstí darovaném Hospodinem. Fíkovník a vinice dokládají, že věci jsou v naprostém pořádku. Že v zemi zaslíbené zůstává uchován kousek z rajské zahrady edenské.

Taková je ostatně touha všech proroků, aby to v Božím lidu tak zůstávalo i do budoucna: Každý bude bydlet pod svou vinnou révou, pod svým fíkovníkem, a nikdo ho nevyděsí – prorokuje například Micheáš.

Pozitivní prvek do našeho malého dramatu nečekaně vnese vinař. Tedy zahradník, který na viničním sadu pracuje a stará se o něj. Nabídne alternativní řešení. Aniž by v jeho hlase byl slyšet byť jen náznak vzdoru či uražené ješitnosti, aniž by zpochybnil záměr odstranit neužitečný strom. Jakkoli to pro racionálně uvažující pozorovatele může působit naivně, požádá již rozhodnutého majitele vinice, aby ještě jeden rok počkal. Vyprošuje odklad na dvanáct měsíců, tedy ještě celé dva pokusy.

A nečiní tak lenivě nebo snad jen formálně. Nabízí své vlastní obětavé angažmá, svou osobní zvýšenou péči o strom, který se zdá už být naprosto jalový: Pane, ponech ho ještě tento rok, až jej okopám a pohnojím. Snad příště ponese ovoce; jestliže ne, dáš jej porazit.

Čas tady na zemi, chronologicky měřeno, ubíhá všem stejným tempem. V tom spočívá spravedlnost stvořitelského řádu, kterému jsme podřízeni. A přece právě s tímto časem se dá zacházet různě. Jsou chvíle, kdy se v našem vnímání plynutí času zpomaluje a jsou okamžiky, kdy se zrychluje. Mluvíme tedy ne jen o čase, ale také o době, příležitosti, lhůtě. Jeden den je u Pána jako tisíc let, a tisíc let jako jeden den, později napíše apoštol Petr.

Ano, také my žijeme ve lhůtě Boží trpělivé milosti. Zahradník Kristus s láskou a s námahou až k smrti okopává, hnojí a nabízí novou šanci. I tomu, kdo se dosud jevil jako nanicovaté dřevo, které tady na zemi jen neužitečně zabírá místo. Nelze však nepřeslechnout varování, že jako všechno na zemi, i každý z nás, má vyměřený svůj určitý čas, svou danou lhůtu. Co se v přidaném čase milosti promarní nebo odloží, to se pak už nestihne.