Gn 8,15-9,1 (Neděle 12.10.2025)

Dokavadž země trvati bude, setí a žeň, studeno i horko,

léto a zima, den také a noc nepřestanou.

O svátku Díkčinění za úrodu se můžeme ohlížet po tom, kde všude v Písmu svatém čteme o lidské vděčnosti za dobré stvoření, za Boží požehnání. Tak, jak se projevuje, když se sklízí plody na polích, vinicích, v zahradách i v chlévech. Na pomezí léta a podzimu se plní naše sýpky a sklepy a my se radujeme, že v tuhých zimních a jarních týdnech, které nás v nadcházející době čekají a kdy pak nic nikde neporoste, nebudeme hladovět. Budeme nasyceni do jisté míry z Boží milosti – tak jako bylo nasyceno oněch pět tisíc, kteří se u Galilejského jezera vydali poslouchat Ježíše, když kázal Boží království.

Takzvaně „na první dobrou“, když budeme hledat, co o tom v Písmu máme, na vyprávění o potopě asi nevzpomeneme. A přitom právě ono patří mezi velkými biblickými příběhy mezi ty nejoblíbenější.

Navzdory tomu, že se jedná o vyprávění vskutku katastrofické, které líčí pohromu s rozměry přesahujícími vše, o čem jinak v dějinách víme. Jenomže dětská fantazie – a doufám že nejen dětská – se mnohem víc než na hrozbu utonutí soustředí na jiné prvky tohoto velkolepého dramatu. Určitě na Noemovu archu, která je tak velká, že do sebe pojme, vždy po páru, zástupce všech zvířat domácích i divokých, ba i ptactva nebeského. Naše dychtivá pozornost se pak též zaměří na to, jak Noe opakovaně vypouští krkavce a potom i holubici, která na znamení naděje v zobáčku donese zelenou snítku. Aby Noe poznal, že voda opadá a pevnina se nachází někde v doletové blízkosti. Vše se nakonec završí pestrobarevnou duhou, která bude pokaždé svítit na obloze jako znamení Božího milosrdenství, silnějšího než všechny lidské hříchy a špatnosti dohromady.

Děti mají rozhodně pravdu. Tady se nevypráví ani tak o apokalyptické katastrofě, nýbrž především o podivuhodné záchraně, vděčnosti a požehnání. Život na zemi, smrtelně ohrožený lidskou zpupností, setí a žeň, bude díky lítosti Hospodinově pokračovat dokavadž země trvati bude. Což je sváteční důvod, abychom našeho laskavého Pána chválili a děkovali mu.

Nikoli kouzlem nechtěného se na pomyslné filmové plátno starozákonního příběhu promítají témata, která nás tíží a trápí v naší přítomnosti. Mám teď v první řadě na mysli nesamozřejmé přátelství člověka a zvířat, kteří se společně ve smrtelné krizi ocitají na jedné lodi. Vzájemně se s našimi němými bratry a sestrami potřebujeme. Jsme na sebe odkázáni mnohem víc, než si vůbec uvědomujeme. Noe si na záchranné arše nevystačí sobecky sám se sebou. Ba nevystačí si ani se svou rodinou, s manželkou, syny a snachami. Jakkoli právě oni jsou pro něj důležití a nenahraditelní, neboť spolu s ním tvoří základ budoucího lidstva. Noe na lodi potřebuje zástupce všech zvířat. A vypadá to až jako systém, když biblický pisatel pečlivě mluví o divoké zvěři, o ptactvu, o domácím dobytku, ale také o všelikém zeměplazu. To znamená, že Noe si k sobě na loď nebere jen zvířátka, která se mu líbí, jsou mu nějak sympatická nebo přímo užitečná – ne, na záchranném člunu mají své místo úplně všichni, kdo tvoří tajuplně dokonalý ekosystém všeho živého, co na zemi existuje. Vše, co pod nebem dýchá, a co se hýbe, se ocitá v zorném poli Boží péče, nikdo není vyloučen jako méněcenný nebo neužitečný. Jak říká Hospodin muži spravedlivému: Všecky živočichy, kteříž jsou s tebou…, vyveď s sebou. Kteříž jsou s tebou.

A tak se v poslušnosti Božího slova také stane. Koráb bezpečně zakotví u pevného břehu a všichni šťastně z archy vyjdou do nového života, nového světa, který je právě tak dobrý a krásný, jako byl ten první.

Tím ovšem příběh ani Noemova aktivita rozhodně nekončí – ba tady nově začíná. Hleďme, co praotec na pevnině udělá jako svůj vůbec první počin:

Tedy vzdělal Noé oltář Hospodinu, a… obětoval zápaly na tom oltáři.

Jinak pověděno a do našeho dnešního chápání přeloženo, Noe tu zafunguje jako kněz všeho tvorstva, když na suché a úrodné zemi vybuduje malou svatyni a provede první „popotopní“ bohoslužbu. Tak činí díky Hospodinu za záchranu, která otevírá perspektivu pro obnovený a požehnaný život.

Činí správně. Bohu, jak slyšíme, se líbí, když ho lidé ctí, jakkoli on sám to ke svému životu nepotřebuje.

I zachutnal Hospodin vůni tu příjemnou.

Nás dnešní čtenáře a posluchače možná však přece jen trochu zabolí, že lidský hřích je u Hospodina překonán, nikoli však zapomenut. Mám na mysli ten okamžik, když Bůh slibuje, že už člověku nebude zlořečit proto že myšlení srdce lidského zlé jest od mladosti jeho.

Tady si možná osvícenecky řekneme nebo pomyslíme, jestli snad Starý zákon nehodnotí člověka a jeho přirozené sklony přece jen až příliš pesimisticky. Jenomže, sundejme růžové brýle s našich očí a pohleďme třeba na východní ukrajinskou hranici nebo do pásma Gazy. Co tam se děje, o přirozené dobrotě lidského srdce rozhodně nesvědčí.

Pokud však nám lidem Bůh žehná, pokud si kdykoli v bezpečí a hojnosti na zahradě sklidíme a v supermarketu nakoupíme, doma se u topení ohřejeme a střechou na nás neprší, pokud nám Bůh žehná, tak ne proto, že bychom byli tak dobří, stejně dobří, jako byl spravedlivý a vděčný Noe. Nýbrž žehná nám PŘESTO, že dobří nejsme, že selháváme, a že ne vždy umíme být Pánu Bohu vděční. Jak jsme zpívali na začátku bohoslužby nás PŘESTO „i tohoto roku na polích“ zahrnuje vším dobrým a „milovati nás nepřestává“.