Mt 11,2-15 (Neděle 14.12.2025)

Ježíš do temného vězení nechává Janu Křtiteli po jeho učednících vyřídit toto povzbuzení: Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží. V překladu Bible kralické to zní takto: Blahoslavený jest, kdož se nehorší na mně.

Blahoslavenství známe a pamatujeme si především ze slavného Ježíšova Kázání na hoře: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské. Blahoslavení plačící, tiší, hladoví a žízniví...

V Bibli podobných i nepodobných blahoslavenství najdeme mnoho. Nejvíc v knize Žalmů a Přísloví. Také u Joba. Často, a to je záměr, tato blahoslavenství obsahují něco nečekaného nebo dokonce zarážejícího. Něco, co vyjadřuje lidské štěstí tam, kde bychom to „na první dobrou“ asi nehledali. Tak co třeba jobovské: Blahoslavený člověk, kteréhož tresce Bůh?! Nebo v Žalmu 1. se chválí někdo, který není svatý, ale naopak zjevně dosti hříšný: Blahoslavený jest ten, jemuž odpuštěno přestoupení, a jehož hřích přikryt jest. Blahoslavený člověk, jemuž nepočítá Hospodin nepravosti.

Tuhle stránku věci Ježíš akcentuje právě tím, že blahoslaví ty, kteří jinak navenek vypadají hodně nešťastně. Jsou chudí, nemocní, hladoví nebo pronásledovaní. Takže se pak ptáme, v čem tedy spočívá jejich štěstí? A proč jim to Ježíš vlastně říká? Hádanka to ovšem není těžká. Nápovědu, třeba v onom kázání na hoře, dává první a poslední z řady osmi blahoslavenství. Neboť jejich jest království nebeské. Jim – těm chudým, plačícím a zakřiknutým – tedy patří cosi, co je pak v Ježíšově evangeliu postaveno na vůbec nejvyšší příčku v žebříčku hodnot. Totiž nebeská říše. Nový Jeruzalém. Nové nebe a nová země. Ti všichni chudí a tiší, i když to možná ještě zatím nevědí, sem mají otevřenou cestu. Kdežto o těch, kteří nosí drahé šaty… a bydlí v domech královských se to s takovou jistotou povědět nedá.

Takže: BLAHOSLAVENÝ – před Bohem šťastný – je ten, kdo se neuráží a nepohoršuje nad Ježíšem takovým, jaký ve skutečnosti je. Totiž chudý a bezbranný kazatel Božího království, které přichází do našeho potemnělého světa.

To mají v dané chvíli slyšet Janovi poslové a především uvězněný Jan sám. Jistě by si to měl poslechnout i vykutálený Herodes. Jeho nelegitimní manželka Herodiada by to měla slyšet rovněž. I její nesporně tanečně nadaná a krásná dcera Salomé.

Mají to slyšet taktéž čtenáři evangelia, které Matouš osobně zná ze svého společenství tam někde v syrské Antiochii, půl století po Ježíšově smrti. Máme to zajisté slyšet i my – tady a dnes:

Blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.

Co by však mohlo být na slovech a činech Jana Křtitele – a pak též na díle Ježíšově – pro nás tak pohoršujícího, nepřijatelného nebo dokonce – z řečtiny doslova – skandálního? Možná to stejné, co pro Heroda, farizeje, saduceje, Piláta a mnohé další. Ti všichni se nějak o Ježíše zajímali, ale pak byli zklamáni. Ba někteří pobouřeni tím, co syn tesaře z Nazaretu říká a co dělá.

Jejich rozhořčení se dá rozumět. Protože pokud bychom chtěli sestavit seznam Ježíšových skandálů, byl by docela dlouhý. Třeba námitka „Co může vzejít z Galileje dobrého?“ Z té zaostalé, vyloučené lokality, které se slušní lidé spíše vyhýbají? Nebo: Jak se může učitel spravedlnosti okatě ba nestydatě přátelit s tak podezřelými a mravně pochybnými lidmi, jako jsou výběrčí daní, žebráci, bezdomovci, nevěstky, cizinečtí žoldnéři, zjevní hříšníci, posedlí a duševně nemocní, rybáři, tuláci a přivandrovalci? Jak to, že Ježíš slaví sobotní posvátný Den odpočinku tím, že v synagoze někomu uzdraví nemocnou ruku, vrátí zrak slepému nebo někomu duševní zdraví?

Ale to všechno – a mnohé další – není ještě to nejhorší. Ježíš o slabinách svého poselství, že se přiblížilo Boží království, dobře ví a neskrývá je. Sám konstatuje, že

až podnes království nebeské trpí násilí a násilníci po něm sahají.

Protože co je to za monarchii, která nemá k okamžité dispozici dvacet tankových divizí, kterými se svého času neomaleně vychloubal před užaslými církevními představiteli generalisimus Josef Visarionovič Stalin? Co je to za Mesiáše a krále, který se nanejvýš tak zmůže na klopýtavou jízdu na vypůjčeném oslátku? A kterému společnost dělá dvanáct tuláků a podobný počet pochybných emancipovaných ženských, které asi utekly z domova a teď nedělají nic jiného než že doprovázejí samozvaného kazatele? A ten ani nemá na zaplacení normálního nájemného! Takže v Kafarnaum lacino bydlí u svého kamaráda Petra v domě jeho nemocné tchyně.

Pavel z Tarsu, a to si mnozí také pamatujeme, ve svých dopisech adresátům nikoli náhodou opakoval to samé. Tónem, který až podnes drnčí v uších návštěvníků bohoslužeb, pokud ovšem v kostele nelelkují nebo nespí. Třináctý apoštol poslušným i neposlušným křesťanům a křesťankám třeba do města Korintu napsal:

Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu (doslova: „skandál“), pro ostatní bláznovství. Ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.

Ten Pavlův „skandál“, čili to apoštolské pohoršení, je kázání Krista. Krista nikoli pohodlného, ochočeného, zabezpečeného, úspěšného a ekonomicky zdatného. Nýbrž drsně a hrubě UKŘIŽOVANÉHO.

To je ta potíž. Ta největší. Která se nedá překlenout – bez urážky – ani andělským zpíváním, ozdobeným a rozsvíceným stromkem, jesličkami, ovečkami či betlémskou hvězdou. My křesťané – podle apoštola Pavla – ani o Vánocích nepřestáváme vnímat Krista než jako toho ukřižovaného. A blaze tomu, dodává evangelista Matouš, kdo se nad tím neuráží.

Kolem a kolem, ani v době informační digitální exploze a umělé inteligence nemáme o mnoho víc než měl k dispozici statečný Jan Křtitel ve své vězeňské cele. Tedy jen z druhé ruky podané osobní svědectví o Ježíšových skutcích, jak mu je přinesli jeho věrní učedníci, když se vrátili od Ježíše z galilejského Kafarnaum:

Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium.

Tomu asi každý z nás v celku i jednotlivostech porozumí trochu jinak, trochu po svém – podle svých zkušeností a své povahy. Jeden třeba jako mystické podobenství. Druhý jako syrové zpravodajství očitých svědků. A možná to vůbec není na závadu. S jednou podmínkou. Že se nad slovem Ježíšovým neurazíme a nepohoršíme. Že tomuto poselství evangelia slepých, chromých a malomocných vystavíme svou obnaženou tvář. Jako možná studenému ale blahodárnému jarnímu dešti. Ono to pak s každým z nás něco velkého udělá. Něco blahoslaveného.