Mal 2,17-3,4 | Lk 3,1-8 (Neděle 8.12.2024)

Druhá neděle v adventní době nám v tuto chvíli a na tomto místě, v domě Božím, umožňuje něco, co se jinde nedostane. Totiž tiché soustředění na něco vážnějšího, než je shánění dekorací, nákupy sladkostí a zjišťování novinek ze světa tančících celebrit.

Asi tak, jak to svým možná ještě trochu zadýchaným posluchačům docela bez okolků sdělil Jan Křtitel: Čiňte pokání. Protože jste zhřešili, litujte. Přiznejte to a dejte se pokřtít. Nevymlouvejte se na Abraháma, nespoléhejte na zásluhy svých zbožných rodičů. Protože na ně se vás u Božího soudu nikdo ptát nebude. Spíše se vás zeptají, jaké jste přinesli ovoce, co dobrého jste zamýšleli, říkali nebo dělali ve prospěch svých blízkých. Zatím je ještě čas. Připravte tedy cestu Páně – přístup pro Hospodina, který se blíží ke každému zvlášť a současně ke všem dohromady.

Samozřejmě, že i když časy se mění – a od chvíle Janova kázání a křtění u Jordánu času uběhlo mnoho – samozřejmě že ledacos se v principu opakuje stále stejně. Což je důvod, že prorokování Malachjášovo i Janovo nám tak trochu splývá a v tuto chvíli v našem shromáždění nerozlišujeme mezi „tehdy“ a „dnes“.

Poselství adventních proroků bolí – na duši i na těle. Ten příchod Páně, který máme připravit – a na který se máme připravit – totiž může být přirovnán k tak silným a nebezpečným věcem, jako jsou rozpouštějící louh a jako tavící oheň.

Už to asi udělal mnohý z nás, že šel do drogerie a tam si k domácí potřebě koupil hydroxid sodný. Třeba když chtěl uvolnit silně zanesený odpad nebo vyčistit něco hodně zašpiněného. Pokud bílé pecičky tohoto chemického přípravku opatrně smícháte s vodou, vnikne horká bublající tekutina, která dovede s nečekanou silou zničit a zabít vše organické, s čím přijde od styku.

Pradláci a barvíři, jak je potkával a znal Malachjáš, si takový louh vyráběli sami. Základní ingrediencí jim byl přírodní čpavek, tedy látka nad jiné smrdutá na sto honů. Oni jistě věděli co a jak dělají, ale kdokoli se přiblížil k jejich pracovišti, pokud neomdlel, mocně pocítil agresivitu jejich výrobního nástroje.

Cosi srovnatelného se dá zažít v blízkosti tavicí pece. Do ní se vkládá stříbrná nebo zlatá ruda. Ta se nadrtí a rozemele najemno a šikovně vloží do rozpálené výhně. Za pomoci kožených měchů, které do pece vhánějí kyslík, se v takové peci dosáhne teploty až tisíc stupňů celsia. Cokoli sem vložíte, buď okamžitě shoří nebo se to promění v tekutou lávu. I ruda i kov i sklo. Před žárem tavicí pece neobstojí nic, co jinak venku vypadá neochvějně a pevně.

Jinak pověděno: s louhem a ohněm nejsou žádné žerty. Co ve výsledném produktu nechceme, ať už jsou to bílá plátna nebo blyštivé stříbro, to se rozpustí nebo shoří.

Rozhodně stojí za povšimnutí, ke komu tito dnes námi slyšení proroci tak rozhorleným tónem hovoří. Jestli jsme to my nebo ti druzí, kteří s námi do kostela nechodí a my si o jejich způsobu života myslíme ledacos.

Zvláštní věc! O „těch druhých“ se tu vlastně nemluví vůbec. Na řadě jsme my, ať už jsme si to zasloužili nebo ne. Malachjáš sám zmiňuje, že své proroctví adresuje synům Léviho čili tehdy v Izraeli skupině určené vypomáhat chrámové bohoslužbě. Také Jan u Jordánu káže zbožným poutníkům, kteří za ním na pusté místo přišli až z velkoměstského Jeruzaléma. Čili oslovuje ty, kteří vážili namáhavou cestu, trpělivě poslouchali dlouhé kázání, vyznávali své hříchy a pak se s pokorou dávali křtít na znamení, že jim Bůh odpouští a že je přijímá jako své znovu narozené děti.

„Kdo pochybuje, je Bohu blízko.“ To je krásný citát. Právě jsem si ho vymyslel. Lidé v okolí proroka Malachjáše pochybují také a docela hodně. Jistě k tomu mají své pádné důvody. Protože přesto, že bohoslužba se v Jeruzalémě znovu obnovila, stejně jako se po návratu z Babylóna znovu vybudoval pobořený chrám, věci ve svatém městě nejsou takové, jaké by měly být. Někdo do chrámu chodí a jiný zas ne. Někdo svou víru v Hospodina vyznává a jiný zas vyznává něco úplně jiného. Lidé lžou a pomlouvají se. Na míry a váhy trhovců rozhodně není spolehnutí. Město je plné cizinců, kteří brebentí nesrozumitelnými jazyky. Když vás okradou a vy zloděje chytíte, není předem jasné, jak to pak na soudu dopadne – zvláště když nemáte známé na správných místech. Skoro to vypadá, jako by to Pánu Bohu bylo úplně jedno: „padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“ Kde jest Bůh soudu? – ptají se překladatelé Bible Kralické. Ano, máme adventní čas, ulice, obchody a příbytky se zdobí – ale to vše je jen naoko, s Božím příchodem čili adventem tady doopravdy nepočítá nikdo.

Výhodou i nevýhodou proroků zůstává, že oni nemají ověřitelné argumenty nebo exaktní vědecké důkazy. Oni „jen“ mluví slovo Hospodinovo – a my jim to buď uvěříme nebo neuvěříme.

Malachjáš zbožně pochybovačným a možná už duchovně dosti vyhořelým Lévijovcům připomíná, co mu hlasivky a dech stačí: Ten Pán, kterého hledáte (nebo alespoň tvrdíte, že ho hledáte), ten Pán opravdu přijde. Do svého chrámu – a tím „chrámem“ mohou být i naše těla a dokonce i svět, ve kterém tělesně žijeme – do tohoto chrámu vstoupí nenadále. Stane se tak s prudkostí tavícího ohně, s nesmlouvavou silou žíravého louhu. Co je přimíšené a jemu se nelíbí, to se rozpustí nebo shoří. Zůstane pak jen čiré lesklé stříbro a čisté bílé plátno. Zůstaneme my sami, kteří uslyšíme bez jakýchkoli pochybností, že se už nemusíme bát, že nejsme Bohem opuštěni, ale právě naopak, že mu patříme tělem i duší. Jsme jeho a on je náš. Dokonce naše obětní dary, vše, co přinášíme na oltář služby Bohu a bližnímu, také naše modlitby, naše chvály i nářky, to vše bude vítáno, Hospodinu to bude příjemné. Bude to, řečeno s Kralickými, jako za dnů prvních, a jako za let starodávních.