Mk 10,2-16 (Neděle 6.10.2024)

Při Díkčinění za úrodu, začátkem podzimu, chválíme Stvořitele za požehnání, která umožňují náš život po hmotné stránce. Děkujeme, že máme v bezpečí co jíst a pít, kde bydlet, čím se oblékat. To vnímáme jako nezaslouženou a nesamozřejmou milost.

Vždyť stačí tak málo a naše jistoty, o kterých jsme dosud nepochybovali, se zachvějí. Stačí tři dny mrazů na jaře a z očekávané úrody v sadech nezbyde nic. Stačí tři dny a tři noci vytrvalých a vydatných dešťů a na severu Moravy v mnoha městech a obcích dosud neteče pitná voda, nefunguje plynové topení, některé školy jsou zavřené a mosty přes potoky a řeky stržené. Přes veškerou naši pýchu, která plyne z ekonomické a technologické úrovně naší země, cítíme, že blahobyt, na který jsme zvyklí, není jistý ani samozřejmý.

Co s tím vším má ale společného to, co jsme právě přečetli z Markova evangelia? Nemluví se tam vlastně o něčem úplně jiném? O krizi, to jistě, ale ne přírodní. Jak se to vezme. Z desáté kapitoly tohoto evangelia bych rád připomenul dva momenty, které s tím, o čem jsem začal mluvit, souvisí.

Zaprvé to stvoření. Na něj se Ježíš v diskusi odvolává. Na to, co bylo stvořeno na začátku. Bůh šestého dne doprostřed připraveného světa plného zeleně a úrodného stromoví postaví člověka. Člověka ovšem jako bytost pospolitou. Jak slyšíme v První Mojžíšově: Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, … jako muže a ženu ho stvořil. Což znamená: také člověk je součást dobrého Božího stvoření. Ovšem v ideálním případě způsobem přece jen od ostatní přírody odlišujícím a zvláštním.

Zadruhé se v našem evangelijním čtení výslovně hovoří právě o tom, co s Díkčiněním spojujeme nejvíce, totiž o požehnání. Ježíš překvapivě žehná těm, u kterých to jeho učedníci nečekají, ba dokonce jim v tom brání, totiž dětem: Objímal je, vzkládal na ně ruce a žehnal jim.

Zvláště stárnoucí lidé mívají tendenci říkat nebo si myslet, že dřív „byl svět ještě v pořádku“. Nechci se tomu lacino smát, protože motýlů na loukách bylo prokazatelně mnohem víc a zvláště v poválečných letech dětská obezita rozhodně nehrozila. Přesto si nelze nevšimnout, že některé věci už v časech apoštolských zbožné muže a ženy trápily podobně jako dnes. Tak třeba manželské a rodinné soužití. Když za Ježíšem přijdou farizeové a ptají se ho, co soudí o možnosti propustit manželku snadno a rychle. Kdyby k takovým rozlukám nedocházelo v míře vyšší než je jim milé, neptali by se a nikoho by to nezajímalo. Už tehdy byla mnohá manželství nestabilní a už tehdy z toho plynuly lecjaké mrzutosti či dokonce vážná ublížení. Proto Ježíš tuhle otázku bere vážně a hodlá se jí zabývat.

Nepřipraveného čtenáře může překvapit, že Bible, nejen ve Starém ale i v Novém zákoně s rozlukou počítá. A to způsobem, který je dnešním zvyklostem v dané věci celkem podobný. Mám teď na mysli Mojžíšovo ustanovení napsat rozlukový lístek. Což rozhodně nemá být miniaturní útržek papíru, který by se vešel do dlaně. Naopak, má to být svitek, právní dokument, který obsahuje jisté náležitosti. Jsou obě strany v touze po rozluce zajedno? Nejedná se o cosi v hněvu unáhleného, co by se dalo vyřešit jinak? Mají vypořádané majetkové vztahy? Co bude s dětmi? Kdo a jak se o ně postará? Když si člověk projde argumentaci Mojžíšova zákona a porovná to s procesem podle našeho platného Občanského zákoníku, užasne, že některé a nikoli zanedbatelné věci se už tři tisíce let až tak nemění.

Že je něco legální neznamená, že je to také ideální a Bohem chtěné. Mojžíšův řád jakoby v nouzovém režimu řeší krizi, která už nastala a která je nezvratná. Původní stav je porušený a nelze ho uchovat. Ale i v nouzi je dobré myslet na minimalizaci škody, která jistě vzejde. Pokud se někdo chce Ježíše upřímně zeptat, jak on to vidí, ne ve smyslu „jak to je“, nýbrž ve smyslu „jak to má být“, pak se dozví totéž co farizeové. Na počátku, když Bůh tvořil nebe a zemi. Člověka učinil jako bytost v lásce pospolitou. Člověk je muž a žena. Tak to bylo a tak to má být. Tento obraz Boží tváře máme mít před očima. A za něj děkovat úplně stejně, jako dnes děkujeme za úrodu polí a sadů, za chléb, olej a víno a za vše, čím se můžeme sytit. To vše patří k dobrému řádu stvoření.

Jenomže, co když se někdo do této podvojné škatulky (člověk jako muž a žena) prostě nevejde? Co když se narodí jiný, tělesně nebo duševně binárně nezařaditelný? To je přece naše aktuální diskuse, která budí emoce mnohem víc než jarní mrazíky, které nadělaly těžkou hlavu sadařům v Čechách i na Moravě.

Tady je dobré, že evangelia čili zprávy o Ježíšových činech i slovech, máme hned čtyři. Co jeden evangelista nezapsal, jiný leckdy doplní. U sousedního Matouše právě v téhle věci máme uchované Ježíšovo slovo, které se vyrovnává se skutečností, že pravidlo může mít i výjimky. Matouš celkem realisticky zachycuje upřímné zděšení učedníků, kterým je jasné, že jejich Mistrem vysoko nasazené laťce dostojí jen málokdo. Ježíš jim i celé církvi poví následující:

Někteří nežijí v manželství, protože jsou k tomu od narození nezpůsobilí; jiní nežijí v manželství, protože je nezpůsobilými učinili lidé; a někteří nežijí v manželství, protože se ho zřekli pro království nebeské. Kdo to může pochopit, pochop.

Slavíme Díkčinění a v modlitbách a v písních děkujeme za podivuhodnou Boží přízeň. Uvědomujeme si a připomínáme, že bez ní nemůžeme existovat. A pokud k tomu máme přidáno, že můžeme žít v zemi bezpečné, bohaté a svobodné, a to v míře přesahující dosavadní dějiny, pak nelze být nevděčný. Za to Bohu čest a sláva.

Jistěže tohle není rajský stav. Není to dokonalé a vady na kráse by se našly. Opomeňme ledacos, co by nás tu mohlo napadnout, a zůstaňme ve spojení s tím, co jsme četli a slyšeli z Markova evangelia. Co v naší zemi chybí a co stává hrozbou do budoucna, která může vážně ohrozit naši společnost, je pravý opak čínského nebo indického strachu z přelidnění. U nás dětí ubývá. Porodnost v loňském a předloňském roce klesla na historické minimum. Může se to popisovat různě ale situace je v zásadě velmi jednoduchá. Ztrácíme chuť mít děti. Proč tomu tak je? Bojíme se něčeho? Jsou naše obavy oprávněné? Kdo za hrozby ovlivňující klesající porodnost může? Kdo jí brání; tak jako kdysi bránili a zakazovali učedníci?

Ježíš navzdory našim strachům, navzdory neochotě dát se vyrušit z klidu a komfortu říká: Nechte děti přicházet. Nebraňte jim. V nich je Boží požehnání. Nic hodnotnějšího jako lidé, jako muži a ženy, tady na zemi nemáme.